Tento komentář se vztahuje na celou sérii!
Vítejte v Arcadia Bay, kam se naše hlavní hrdinka Max vrátila po pěti letech, aby zde mohla studovat na místní škole. Řešíte každodenní teenagerovské problémy a mimoděk se vypořádáváte s faktem, že máte schopnost vracení času a že za pár dní smete vaše rodné městečko tornádo. Také se setkáváte se svojí starou rebelskou kamarádkou Chloe, která se stane vaším side-kickem a budete s ní řešit záhadné zmizení její kamarádky Rachel.
Příběh mě upřímně bavil. Celou hru jsem dohrál jedním dechem a těšil jsem se, jak se celý příběh vyvrbí. Sice jsem narazil na nelogičnost děje (který se točí okolo cestování časem, takže jsou plot holes a nelogičnosti víceméně zaručeny) a občasné retardované chování postav. Také dialogy mi občas šli proti srsti, ale nad tím bych přimhouřil zrak. Life is Strange je dobře mysteriózní a napínavé, pokládá vždy otázky, na které chcete znát odpovědi a nutí vás tak dál a dál hrát.
Co se týče postav, tak zde máte řadu genericky klišovitých postav, které byste přesně od podobného žánru čekali. Ale i přes svoji stereotypnost mě bavili a pár jsem si jich oblíbil. Hlavně hlavní postavu Max. Problém však nastává u Chloe, která mi nebyla ani trochu sympatická. Nebylo by to čistě tím, že se zpočátku chová jako čuba, chápu její motivaci, proč je taková a maková, ale prostě mě nezajímala. Většina emotivních scén, které se týkaly Chloe mě tedy tolik nezasáhly. Což je problém, když Life is Strange je převážně o vztahu mezi ní a Max.
Stejně jako u všech interaktivních her, tak i tady jste upozorněni, že vaše rozhodování má vliv na vývoj příběhu. Rozhodně vaše rozhodnutí mají nějaký smysl. Ovšem nejedná se zde o větvení děje jako například u Detroit: Become Human. Příběh si jede jednou linkou, podobně jako hry od Telltale. To ale neznamená, že by vaše rozhodnutí neměla sebemenší smysl. Rozhodně můžete ovlivňovat postavy okolo vás, jak na vás nahlížejí. Co však ale nejvíce ovlivníte je vaše počínání během hraní, kdy si některým vaším rozhodnutím můžete přihoršit, či naopak přilepšit v budoucnu.
Tématiku manipulace s časem miluji a řekl bych, že v Life is Strange bylo hratelně využito dobře. Svoji schopnost používáte defacto ve všech puzzlech a hádankách. Také ho můžete využít, abyste se z rozhovorů dozvěděli informace, které potřebujete. Nebo také když učiníte důležité rozhodnutí a chtěli byste ho změnit, tak se můžete vrátit časem a zjistit, co by se stalo, kdybyste se rozhodli jinak.
Oceňuji také, že se Dontnoďáci vyhnuli notorickým quick time eventům, jenž interaktivní hry definují snad více než ona interaktivita samotná. Zde si musíte vystačit se svojí schopností vracení času nebo na svoje komunikační schopnosti, jak jsem již zmínil tyto dvě kategorie jdou ruku v ruce. Hádanky a puzzly mě vesměs bavili, až na prokleté hledání lahví. Pochvaluji také, že vás hra nijak netrýzní během dialogů v podobě časového odpočtu, kdy si rychle musíte přečíst odpovědi a ve stejný okamžik se i rozhodnout, co řeknete. Zde máte na odpovídání času kolik jen chcete. A kdyby jste se řekli něco nevhodného, stačí přetočit čas.
Graficky je hra pěkná. Líbí se mi design postav a hlavně atmosféra, které dopomáhá dobře vybraná hudba.
Teenagrovské mysteriózní drámo Life is Strange od Francouzkého studia Dontnod mě neoslovilo natolik jak jsem původně, díky recenzím a všeobecnému ohlasu, očekával. Hlavně jsem se těšil na ony oslavované emotivní momenty. Bohužel jsem si moc nezabrečel. Když vezmu v potaz hry, které jsem tento rok hrál, tak NieR: Automata, či Detroit: Become Human nebo The Last of Us mě emotivně zasáhli mnohem více. Ale i tak je Life is Strange podle mého dobře zvládnutá a celkově nadprůměrná interaktivní příběhovka.
(Herní výzva 2019 - "Hrátky s časem")
Vítejte v Arcadia Bay, kam se naše hlavní hrdinka Max vrátila po pěti letech, aby zde mohla studovat na místní škole. Řešíte každodenní teenagerovské problémy a mimoděk se vypořádáváte s faktem, že máte schopnost vracení času a že za pár dní smete vaše rodné městečko tornádo. Také se setkáváte se svojí starou rebelskou kamarádkou Chloe, která se stane vaším side-kickem a budete s ní řešit záhadné zmizení její kamarádky Rachel.
Příběh mě upřímně bavil. Celou hru jsem dohrál jedním dechem a těšil jsem se, jak se celý příběh vyvrbí. Sice jsem narazil na nelogičnost děje (který se točí okolo cestování časem, takže jsou plot holes a nelogičnosti víceméně zaručeny) a občasné retardované chování postav. Také dialogy mi občas šli proti srsti, ale nad tím bych přimhouřil zrak. Life is Strange je dobře mysteriózní a napínavé, pokládá vždy otázky, na které chcete znát odpovědi a nutí vás tak dál a dál hrát.
Co se týče postav, tak zde máte řadu genericky klišovitých postav, které byste přesně od podobného žánru čekali. Ale i přes svoji stereotypnost mě bavili a pár jsem si jich oblíbil. Hlavně hlavní postavu Max. Problém však nastává u Chloe, která mi nebyla ani trochu sympatická. Nebylo by to čistě tím, že se zpočátku chová jako čuba, chápu její motivaci, proč je taková a maková, ale prostě mě nezajímala. Většina emotivních scén, které se týkaly Chloe mě tedy tolik nezasáhly. Což je problém, když Life is Strange je převážně o vztahu mezi ní a Max.
Stejně jako u všech interaktivních her, tak i tady jste upozorněni, že vaše rozhodování má vliv na vývoj příběhu. Rozhodně vaše rozhodnutí mají nějaký smysl. Ovšem nejedná se zde o větvení děje jako například u Detroit: Become Human. Příběh si jede jednou linkou, podobně jako hry od Telltale. To ale neznamená, že by vaše rozhodnutí neměla sebemenší smysl. Rozhodně můžete ovlivňovat postavy okolo vás, jak na vás nahlížejí. Co však ale nejvíce ovlivníte je vaše počínání během hraní, kdy si některým vaším rozhodnutím můžete přihoršit, či naopak přilepšit v budoucnu.
Tématiku manipulace s časem miluji a řekl bych, že v Life is Strange bylo hratelně využito dobře. Svoji schopnost používáte defacto ve všech puzzlech a hádankách. Také ho můžete využít, abyste se z rozhovorů dozvěděli informace, které potřebujete. Nebo také když učiníte důležité rozhodnutí a chtěli byste ho změnit, tak se můžete vrátit časem a zjistit, co by se stalo, kdybyste se rozhodli jinak.
Oceňuji také, že se Dontnoďáci vyhnuli notorickým quick time eventům, jenž interaktivní hry definují snad více než ona interaktivita samotná. Zde si musíte vystačit se svojí schopností vracení času nebo na svoje komunikační schopnosti, jak jsem již zmínil tyto dvě kategorie jdou ruku v ruce. Hádanky a puzzly mě vesměs bavili, až na prokleté hledání lahví. Pochvaluji také, že vás hra nijak netrýzní během dialogů v podobě časového odpočtu, kdy si rychle musíte přečíst odpovědi a ve stejný okamžik se i rozhodnout, co řeknete. Zde máte na odpovídání času kolik jen chcete. A kdyby jste se řekli něco nevhodného, stačí přetočit čas.
Graficky je hra pěkná. Líbí se mi design postav a hlavně atmosféra, které dopomáhá dobře vybraná hudba.
Teenagrovské mysteriózní drámo Life is Strange od Francouzkého studia Dontnod mě neoslovilo natolik jak jsem původně, díky recenzím a všeobecnému ohlasu, očekával. Hlavně jsem se těšil na ony oslavované emotivní momenty. Bohužel jsem si moc nezabrečel. Když vezmu v potaz hry, které jsem tento rok hrál, tak NieR: Automata, či Detroit: Become Human nebo The Last of Us mě emotivně zasáhli mnohem více. Ale i tak je Life is Strange podle mého dobře zvládnutá a celkově nadprůměrná interaktivní příběhovka.
(Herní výzva 2019 - "Hrátky s časem")
The Dark Pictures Anthology: Man of Medan