Původní Half-Life jsem dohrál dvakrát. Poprvé u kamaráda v době vydání na jeho tehdejším neskutečném dělu (Pentium II 400, Voodoo 2 Banshee, já měl doma Pentium 100 s jednomegovou Cirrus Logic videokartou), podruhé pak už na svém novém PC, asi dva měsíce před vydáním HL2. Valve oznámili, že vydají znovu jedničku v source enginu, takže jsem se těšil na její znovuzahrání později. Jenže jak víme, byl to jen přímý port bez jakékoliv změny grafických, animačních či zvukových assetů. Což se také nelíbilo pár talentovaným modderům a ti se rozhodli udělat to pořádně. Tehdy nepochybně nepředpokládali, že budou mít zcela hotovo až o 15 let později.
A ta doba vývoje má své úskalí - zatímco ještě např. v roce 2008 by Black Mesa byla na vcelku vysoké úrovni grafiky, dneska už skoro nastává doba, kdy by si samotná Black Mesa zasloužila svůj vlastní remake. Samozřejmě ale trochu přeháním - vypadá stále dobře, source engine a jeho kvalita assetů a osvětlení stárne mnohem pomaleji než první Half-Life.
Navíc Crowbar Collective z jeho nejnovější verze dokázali vymáčknout naprosté maximum. Zejména Xen je místy vyložené nádherné pokoukání, kompletně redesigned a nerozpoznatelné od ošklivého originálu. A celkově odvedli ohromující množství práce, levely jsou rozšířené, Black Mesa působí jako reálné místo a její průchod působí jako opravdové dobrodružství. Všechny postavy jsou perfektně nadabované a občas mají tolik lajn dialogů, až mě to zarazilo - např. jeden "barney" stojící u automatu v kuchyni měl asi dvacet různých hlášek, než se začal opakovat.
Občas to autoři dle mého se svou megalomanií poněkud přepískli - hlavně kapitoly Lambda Core, Surface Tension a (nejhorší) Interloper byly tak dlouhé a místy otravné, že jsem se nemohl dočkat až skončí. Zapojování kabelů a přeskakování z jednoho výrobního pásu na další hodinu v kuse není úplně zábava, zvlášť když je to předposlední mise a člověk už se těší na velké finále. To se ale pak opět povedlo, souboj s Nihilanthem (stále obří mímo) byl propracovanější a zábavnější než v původní hře.
Co se soundtracku týče - Nielsen složil atmosférické skladby, stylově podobné, ale přesto dost jiné než tehdy složil Kelly Bailey. V Xenu se vyloženě překonal a ten soundtrack si občas poslechnu i mimo hru. Problém ale je, že podobně jako v původní hře skladby hrají jen v určitých momentech a vždy jen jednou, na pár minut. Jenže jak je Black Mesa znatelně delší hra (původní hra mi vzala kolem 12 hodin, BM 18), tak to znamená většinu herní doby strávenou jen se zvuky, i bez ambientního podkresu - což mne osobně tolik nevyhovuje, i když beru - subjektivní záležitost.
Shrnutí: Pro HL nadšence naprostá povinnost, sice ne bez chyb, ale respektuji a obdivuji Crowbar Collective, že do toho nehodili páčilo a dokázali to dotáhnout do konce.
A ta doba vývoje má své úskalí - zatímco ještě např. v roce 2008 by Black Mesa byla na vcelku vysoké úrovni grafiky, dneska už skoro nastává doba, kdy by si samotná Black Mesa zasloužila svůj vlastní remake. Samozřejmě ale trochu přeháním - vypadá stále dobře, source engine a jeho kvalita assetů a osvětlení stárne mnohem pomaleji než první Half-Life.
Navíc Crowbar Collective z jeho nejnovější verze dokázali vymáčknout naprosté maximum. Zejména Xen je místy vyložené nádherné pokoukání, kompletně redesigned a nerozpoznatelné od ošklivého originálu. A celkově odvedli ohromující množství práce, levely jsou rozšířené, Black Mesa působí jako reálné místo a její průchod působí jako opravdové dobrodružství. Všechny postavy jsou perfektně nadabované a občas mají tolik lajn dialogů, až mě to zarazilo - např. jeden "barney" stojící u automatu v kuchyni měl asi dvacet různých hlášek, než se začal opakovat.
Občas to autoři dle mého se svou megalomanií poněkud přepískli - hlavně kapitoly Lambda Core, Surface Tension a (nejhorší) Interloper byly tak dlouhé a místy otravné, že jsem se nemohl dočkat až skončí. Zapojování kabelů a přeskakování z jednoho výrobního pásu na další hodinu v kuse není úplně zábava, zvlášť když je to předposlední mise a člověk už se těší na velké finále. To se ale pak opět povedlo, souboj s Nihilanthem (stále obří mímo) byl propracovanější a zábavnější než v původní hře.
Co se soundtracku týče - Nielsen složil atmosférické skladby, stylově podobné, ale přesto dost jiné než tehdy složil Kelly Bailey. V Xenu se vyloženě překonal a ten soundtrack si občas poslechnu i mimo hru. Problém ale je, že podobně jako v původní hře skladby hrají jen v určitých momentech a vždy jen jednou, na pár minut. Jenže jak je Black Mesa znatelně delší hra (původní hra mi vzala kolem 12 hodin, BM 18), tak to znamená většinu herní doby strávenou jen se zvuky, i bez ambientního podkresu - což mne osobně tolik nevyhovuje, i když beru - subjektivní záležitost.
Shrnutí: Pro HL nadšence naprostá povinnost, sice ne bez chyb, ale respektuji a obdivuji Crowbar Collective, že do toho nehodili páčilo a dokázali to dotáhnout do konce.
