Samorosta a jeho (nejčastěji) zelený svět plný prapodivných bytostí mám ráda. Druhý díl dává hned na začátku hry hráči silnou motivaci hru dohrát, protože ukrást pejska z jeho boudy a odletět s ním na jinou planetu, to se fakt nedělá. Navíc ten pejsek v té hře opravdu pěkně štěká (baf baf).

Co dělá pro mě Samorosta krásným, je jeho vizuální styl. Sice to v druhém díle není ještě tak líbezné jako ve třetím díle, ale i tady jsem se musela chvílemi usmát, když jsem vešla do nové lokace a všimla si nějakého detailu. Postavy, které se ve hře pohybují, jsou roztomilé a žijí si vlastním životem, dokud jim ho hráč nenaruší mačkáním myši a přesouváním těchto postav někam jinam.

U řešení hádanek mi přišlo, že jsem k nim nedošla logickou dedukcí a představováním si, co by po mé akci mohlo následovat. Ne, prostě jsem něco naklikala a dvě věci, které spolu až tak nesouvisely, se staly. Takže pro mě je Samorost spíše zkoušením možného, než že bych na to sama přišla.

Byl to pěkný, ač krátký návrat do Samorosta a těším se na třetí díl, který jsem už od doby hraní úspěšně zapomněla, tak to bude, jak kdybych to hrála poprvé.