Jak hrát, vychutnat si a zhodnotit hru z roku 1992 na počátku roku 2020? Těžko. Zhýčkán všemožnými zjednodušenými tituly jsem se Indym s hratelností odpovídající době takřka před třiceti lety prokousával chvílemi těžko. Nikdy jsem neměl rád ovládání přes pokyny otevři, zavři, zatlač a podobně. Co naplat, byl to herní rest, byl to Indy.

Ve své době šlo bezesporu o vrchol žánru a při hraní jsem došel k přesvědčení, že hrát to "tehdy", byl jsem tuze spokojený. Grafické zpracování má něco do sebe i dnes a oceňuju animovaná gesta jako prohrabávání si vlasů nebo posouvání klobouku. Stejně jako grafika je výborný i hudební doprovod a z dabingu by si žel mohly některé současné tituly stále brát příklad.

Herní doba je velmi solidní, obrazovek je celá řada a kdybych nenakukoval do návodu, zakysnul bych v Atlantidě nejspíš na dlouhý čas. Pravdou je, že jsem se u některých pasáží nakonec dobře bavil (ponorka) a jiné jsem chtěl mít brzo z krku (vnitřní část Atlantidy). Opravdu už nejsem zvyklý na staré adventurní pořádky, Indy ovšem berličky ani úlevu nenabízí, a tak jsem někdy opakovaně musel s remcáním mašírovat přes několik herních obrazovek tam a zase zpět, protože jsem někde přehlédl nebo zapomněl důležitý předmět.

Celkově vzato, pro milovníka adventur je chyba Indyho minout. K vychutnání (pro někoho přežití) je ale potřeba naladit na patřičnou retro vlnu. Teprve pak si člověk užije to známe tátadatá tátadá...