Přestože si Postal 2 snaží zachránit svou tvář argumentem, že ho lze dokončit zcela pacifisticky bez nutnosti byť jedinkrát zabít, i tak zůstává zlou hrou. Pokud chceme rozebírat etickou stránku her, možná se musíme zaměřit spíš na to, co trpně snášíme, jak si hra hraje s námi, ve stručnosti na pravidla, mechanismy a design. Hrou můžeme opravdu projít mírumilovně, ale je to zkušenost zbavená interakce a potěchy, zkušenost, v níž hráč čelí neustálému pokušení. Někdo si tu dal práci s tím, aby tělo šlo připravit o končetiny nebo totálně zohavit ohněm; k nalezení jsou tu zase všemožné zbraně a nástroje, jimiž lze rozsévat destrukci, vraždit a mrzačit, čemuž jsou vystaveny různé skupiny obyvatelstva, a to včetně minorit, zvířat nevyjímaje. Utrpení lidí a předsudků týkajících se minorit se tu navíc užívá k vulgárním vtipům. Postal 2 je v tomto zaměření vysloveně ďábelský: nevyžaduje, ale svádí k tomu, aby se člověk zašpinil krví, protože jedině tak je to legrace.

I navzdory nízkému a exploatačnímu charakteru jsem se proklatě bavil. Nenastala chvíle, při níž bych se nudil. Velmi příjemně se to hraje, když člověk přijme jasně deklarovaná pravidla a osvojí si je (u střelných zbraní je s mírnou nadsázkou potřeba nepříteli zasunout hlaveň až do chřtánu a stisknout spoušť). Něco se občas pohybuje za hranicí nevkusu, ale to je vzhledem k tématu očekávatelné.