Do rozehrání Zarya-1 jsem neměl ponětí, kam až se mobilní hry posunuly od dob tetrisu. Tuto kategorii jsem ignoroval až do letošní herní výzvy. A vzhledem k tomu, že jde pro mě i o první hru tohoto typu, vlastně ani nevím, jestli je kvalitativním standardem, nadstandardem, nebo slabším průměrem. Protože jsem však fanouškem sci-fi napříč všemi médii, můžu porovnávat alespoň v rámci žánru.

Začnu tím horším - čtveřicí protagonistů. Ani na chvilku jsem neměl pocit, že velím dospělým lidem, natož profesionálům představujících to nejlepší z NASA. Jejich rozhovory, hlášky a neustálé vzájemné popichování jsou strašně infantilní a celkově spíš na úrovni pubertálních táborníků hrajících bojovku se sci-fi tématikou. Do drsňáků z Vetřelců, svérázů z Armageddonu i zadumaných intelektuálů z Vesmírné Odysey mají co do charismatu opravdu hodně daleko.

Atmosféru to má ale hodně slušnou a to zvláště v situacích, kdy se astronauti dostanou do bezvýchodných situací. Ve chvíli, kdy bloudící tým začaly pohlcovat světélkující stěny, jsem byl opravdu napjatý a vtažený do děje. Fotografie, které vám průběžně posádka posílá, atmosféře hodně pomáhají. Mrzelo mě, že kromě nich neposílají žádné textové záznamy. Například nějaké útržky z nalezených deníků, nebo jejich osobní dojmy zaznamenané před odpočinkem (o který vás mimochodem žádají každou chvíli a trvá 12 hodin). Tady byl potenciál atmosféru posunout ještě kousek dále.

V rámci sci-fi žánru je Zarya-1 guilty pleasure béčko, což nemyslím nijak hanlivě. Škoda jen slabších postav a skromných informací o záhadné lunární základně. Hra mi ale velmi zpříjemnila pracovní dobu a pokorně přiznávám, že najít tu správnou cestu (obsahující pro mě docela za vlasy přitažený zvrat) vedoucí k happy endu mi pomohla až mind mapa, kterou dávám do odkazů.