Už několik dní spokojeně usínám s myšlenkami na červená a modrá světýlka. Lepší jak ovečky. Navíc, The Talos Principle je hra, která mi zase celkem pozvedla ego a za to jsem jí vděčný.

Nepřišla mi totiž vůbec tak těžká! Jako je, taky jak co, ale vlastně tak akorát. Možná to bude znít jako naparování, ale u základních hlavolamů mi trpělivost došla jen třikrát, a na to stačil herní pomocník a nakonec i ty hvězdy se celkem daly. Až na pár výjimek, které jsou samozřejmě úplnými úlety. Dokonale však hra plní onu definici Heuréky z herní výzvy 2020, protože tak silné heuréky jsem snad ještě v životě neměl. Úplně jsem u téhle hry cítil, jak mi vznikají nové neurony, i když je to jen Elohimské přání.

Ona totiž pro mě byla ta hra nejtěžší na začátku. Jak se říká, že IQ testy se dají naučit, zde platí to samé. Na začátku je všechno neznámé, ale jakmile si osaháte základní principy a fígle, je hra vlastně čím dál lehčí, i když je objektivně těžší.

Třeba ty hvězdy, jakmile pochopíte, že k většině z nich se dostanete za pomocí několika málo triků, už ty další odhadnete. Typicky jsou to ty fény, které vyženou kostky s lasery vzhůru či vtipná místa, kam se dá nečekaně doskočit za pomoci šestistěnů a různých kombinací všeho možného, nebo někam zalézt nebo něco skrytého zmáčknout. Chce to být jen nadprůměrně pozorný a občas se prostě jen zastavit a přemýšlet.

A některé tyhle triky jdou koneckonců využít i v normálních hlavolamech a vyřešit je tedy úplně jinak, než tvůrci nejspíš plánovali a z toho je vždycky největší radost.

Je zajímavé, jak každý má buňky pro něco jiného. Často nenáviděný prvek replay jsem dělal s prstem v nose a byl pro mě vlastně hrozným zjednodušením, naopak suverénně nejvíc jsem se trápil při skládání tetrisových symbolů do každých dveří, což jsem zase četl, že jsou snadné hlavolamy. Jenomže ten, který otevírá úplně poslední dveře ze symbolů od hvězdiček, jsem dělal fakt hodinu v kuse. Tudíž si myslím, že toho skládání tam bylo moc, zvlášť při otevírání messengerů. Je asi něco špatně, když mi otevření nápovědy trvá 3x déle, než ty nejtěžší hlavolamy, pro které ty nápovědy jsou. Ale to si holt myslí každý, že je moc toho, co mu zrovna nejde. Typický lidský egocentrismus :-)

To, že tu vlastně celou dobu řeším šílené detaily ze samotného gameplaye, ukazuje, jak mě The Talos Principle pohltilo a samotné herní mechaniky jsou tu prostě skvěle udělané a nápadité. Za to tleskám. Moc se povedla i hudba, grafika je fajn a není náročná na hardware.

Druhá zásadní věc je příběh a filosofický přesah a i s tím jsem spokojený. Mám výhradu k množství textových zpráv, omezil bych výcucy z jakýchsi starověkých příběhů a nahradil je více zprávami pracovníků, které by i více odhalovaly. Dělají to málo.

Debaty s entitou v počítači jsou dobrý nápad, ale vlastně mě vytáčelo, jak si v rámci toho tvůrci prosazují svůj pohled na svět a já s tím svými odpověďmi nic nezmůžu (ačkoliv jeden mnou nesplněný achievement naznačuje, že ho nějak vyargumentovat lze). Naopak audio nahrávky paní Alexandry byly dost podnětné. A musím přiznat hře k velikému dobru, že mi vlastně změnila (či lépe nasměrovala) celkem zásadní aspekt mého nahlížení na svět, protože mě přesvědčila o tom, že pokud zastávám postoje jaké zastávám, musím ochotně či neochotně připustit fakt, že mé vědomí může být teoreticky vytvořeno uměle a být plnohodnotné, jako to mé trapné organické. Ale někdo jiný zase může třeba dospět k závěru úplně odlišnému.

Co se týče konců, zklamal mě fakt, že ten, který je k dosažení nejobtížněji, není příliš velkou odměnou. Ten, který je k dosažení nejsnadněji, je vtipný, ale dost jsem to očekával. A takový ten jediný opravdový konec je holt ten nahoře a ten je fajn, i když jsem si v hlavě představil jiný, který by mi dával větší smysl a byl by asi lepší :-) Ale třeba to tak nakonec bylo a jenom jsem to nepochopil, nevím.

Překvapila mě délka. Je to fakt dlouhé, skoro až na horní hranici toho, kdy se to dá považovat za klad.

Každopádně z tohohle subžánru first person logických her jsem toho moc nenahrál, ale zatím mě fakt moc baví.