Svět, jak ho známe, pomalu končí.
Nepřišel zombie virus, mimozemská civilizace ani jaderná válka. Matka Příroda prostě jen ztratila s lidmi trpělivost. V jejích plánech už pro nás není místo. Světová ekonomika začala kolabovat dávno předtím, než přestala jít elektřina. Svět se ochladil a ztichl.
Začala dlouhá tma.
Nejsem v New Yorku ani v moskevském metru, nejsem ani v horské enklávě posledních přeživších. Jsem ztracený úplně v prdeli na jakémsi kanadském ostrově, kde nikdo není. Jsou tu jen vlci, jeleni a vrány kroužící po obloze. Krajina je přikrytá bílou pokrývkou a já jsem tu úplně sám. Svět usíná a pomalu zaniká.
Je tichá apokalypsa.
Příběhová linka Wintermute
Na noční obloze se míhají světla polární záře, krajinou zní melancholický klavír a píše se poslední kapitola života Willa MacKenzieho. Na podlaze jeho hangáru leží stará fotografie v rámečku s naprasklým sklem. Je na ní Will a Astrid, jejichž manželství dopadlo stejně jako fotografie v rámečku. Přesto teď oba sedí v malém letadle, na kolenou kufřík na číselný zámek, a jen mrknutí oka je dělí od chvíle, kdy přestanou fungovat motory.
Když se MacKenzie probouzí, zuří bouře a on je sám – nejen bez Astrid. Kdo mohl, ten Great Bear Island opustil už dávno, a i předtím sem jezdili spíš jen dřevaři, rybáři a bohatí lovci.
Teď je tu ticho. Ani hudba nehraje. Když MacKenzie bloudí mezi zmrzlými stromy a přeci jen se na chviličku rozehraje klavír, vžene mu to slzy do očí. Ale jde pořád kupředu, i když jediné místo, kam může dojít, je jeho vlastní konec. Má hlad, žízeň, je mu zima a potřebuje si lehnout. Rozdělat oheň je mnohem těžší, než může člověk čekat, a sněhem se jde pomalu a ve vánici tím spíš.
Když spí v jednom z opuštěných domů a vítr třese okenicemi, cítí obrovskou úlevu, ale ví, že uvnitř nemůže zůstat navždycky. Ránu na noze si ováže roztrženou záclonou a jde dál.
Dny plynou, dvě první epizody příběhu se rozvíjejí a MacKenzie se učí, co vlastně znamenají zelená světla na obloze a proč elektrické dráty v noci tak divně bzučí…
Nový den, nový update, nová epizoda. Opět noční obloha, opět polární záře, ale… klavír nehraje. Tentokrát je opravdu úplné ticho. Konec…? Náhle se rozední a mezi mraky se objeví dlouhý pás černého dýmu. Pár klapek klavíru. A pak ty housle, ty zatracené housle. V jejich zvuku se skrývá všechno, co zapadalo sněhem.
Astrid má také svůj příběh. Je doktorka a pořád má svůj kufřík na číselný zámek. Zatímco MacKenzie na svojí cestě potkal asi tak 4 lidi, Astrid jich nachází víc, spíše mrtvých než živých. Mohla by jim pomoci, ano, jenže ten, kdo dal tomuhle zmrzlému a větrem bičovanému kusu země jméno Pleasant Valley, měl nejspíš zatraceně zvrácený smysl pro humor...
Co ty dva čeká dál, to ještě uvidíme. Z plánovaných pěti epizod jsou venku zatím tři. Je mimochodem skvělé sledovat, jak tahle hra roste a jak vývojáři komunikují se svou komunitou.
Volný survival
V rybářské chatce uprostřed skrytého jezírka leží člověk. Venku zuří bouře, teploty klesly hluboko pod bod mrazu. Malá kamínka uvnitř jsou vyhaslá. Muž zmrzl ve spánku.
Přitom tu má tolik věcí. Má tu starou loveckou pušku s pár náboji. Sekeru, nůž, rybářské háčky, antibiotika, šípkový čaj i omlácené konzervy. Dobrá polovina jeho oblečení je vlastnoručně vyrobena ze zvířecích kožešin. Lampa, která leží na podlaze vedle něj, je naplněná čerstvým rybím tukem. Nikdo už ji ale nerozsvítí. Nikdo sem už nepřijde.
Chystal se odejít jinam, do jiné části Great Bear Island. Snil o městečku Milton, kde by snad mohl ještě nějaký čas spokojeně žít, než by si dlouhá noc přišla i pro něj. Pobřeží už prošel celé, riskoval, bojoval s divokými zvířaty i se svou vlastní hloupostí. Matka Příroda se s ním vůbec nesrala, nic mu nedala zadarmo, ale on to vždycky nějak zvládl. Až doteď.
Je nepopsatelné, jak moc ho to vtáhlo, jak po celé tři měsíce (den trvá ve hře cca dvě hodiny, ale něco zabere spánek) neztratil vůli žít.
Dovětek
Na samotu tiché apokalypsy se dá až nepříjemně rychle zvyknout. Jasně, můžete zemřít v podstatě kdykoliv, může přijít bouře nebo medvěd, spadnete ze skály, zmrznete na kost nebo pojdete hladem… Ale to, že se nemůžete opřít o nikoho jiného než sami o sebe, nakonec vyústí v ohromnou sebejistotu, v přijetí svojí situace, v nezlomnou vůli vytrvat, žít, jít dál.
A taky v jeden zvláštní druh strachu. Přese všechna nebezpečí bych byl úplně nejvíc posranej tehdy, kdy bych tam venku někoho potkal. Je to kurva šok už během kampaně (kor poté, co jste déle hráli volný survival), kdy jednou či dvakrát vejdete do budovy a někdo tam je!! V tu chvíli vámi otřese takový existencionální děs, že máte chuť utéct zpátky do divočiny a zešílet tam sám.
To, jak vás ta hra dokáže přesvědčit, že vám vlastně samota a ticho vůbec nevadí, je snad jejím největším kouzlem.
Nepřišel zombie virus, mimozemská civilizace ani jaderná válka. Matka Příroda prostě jen ztratila s lidmi trpělivost. V jejích plánech už pro nás není místo. Světová ekonomika začala kolabovat dávno předtím, než přestala jít elektřina. Svět se ochladil a ztichl.
Začala dlouhá tma.
Nejsem v New Yorku ani v moskevském metru, nejsem ani v horské enklávě posledních přeživších. Jsem ztracený úplně v prdeli na jakémsi kanadském ostrově, kde nikdo není. Jsou tu jen vlci, jeleni a vrány kroužící po obloze. Krajina je přikrytá bílou pokrývkou a já jsem tu úplně sám. Svět usíná a pomalu zaniká.
Je tichá apokalypsa.
Příběhová linka Wintermute
Na noční obloze se míhají světla polární záře, krajinou zní melancholický klavír a píše se poslední kapitola života Willa MacKenzieho. Na podlaze jeho hangáru leží stará fotografie v rámečku s naprasklým sklem. Je na ní Will a Astrid, jejichž manželství dopadlo stejně jako fotografie v rámečku. Přesto teď oba sedí v malém letadle, na kolenou kufřík na číselný zámek, a jen mrknutí oka je dělí od chvíle, kdy přestanou fungovat motory.
Když se MacKenzie probouzí, zuří bouře a on je sám – nejen bez Astrid. Kdo mohl, ten Great Bear Island opustil už dávno, a i předtím sem jezdili spíš jen dřevaři, rybáři a bohatí lovci.
Teď je tu ticho. Ani hudba nehraje. Když MacKenzie bloudí mezi zmrzlými stromy a přeci jen se na chviličku rozehraje klavír, vžene mu to slzy do očí. Ale jde pořád kupředu, i když jediné místo, kam může dojít, je jeho vlastní konec. Má hlad, žízeň, je mu zima a potřebuje si lehnout. Rozdělat oheň je mnohem těžší, než může člověk čekat, a sněhem se jde pomalu a ve vánici tím spíš.
Když spí v jednom z opuštěných domů a vítr třese okenicemi, cítí obrovskou úlevu, ale ví, že uvnitř nemůže zůstat navždycky. Ránu na noze si ováže roztrženou záclonou a jde dál.
Dny plynou, dvě první epizody příběhu se rozvíjejí a MacKenzie se učí, co vlastně znamenají zelená světla na obloze a proč elektrické dráty v noci tak divně bzučí…
Nový den, nový update, nová epizoda. Opět noční obloha, opět polární záře, ale… klavír nehraje. Tentokrát je opravdu úplné ticho. Konec…? Náhle se rozední a mezi mraky se objeví dlouhý pás černého dýmu. Pár klapek klavíru. A pak ty housle, ty zatracené housle. V jejich zvuku se skrývá všechno, co zapadalo sněhem.
Astrid má také svůj příběh. Je doktorka a pořád má svůj kufřík na číselný zámek. Zatímco MacKenzie na svojí cestě potkal asi tak 4 lidi, Astrid jich nachází víc, spíše mrtvých než živých. Mohla by jim pomoci, ano, jenže ten, kdo dal tomuhle zmrzlému a větrem bičovanému kusu země jméno Pleasant Valley, měl nejspíš zatraceně zvrácený smysl pro humor...
Co ty dva čeká dál, to ještě uvidíme. Z plánovaných pěti epizod jsou venku zatím tři. Je mimochodem skvělé sledovat, jak tahle hra roste a jak vývojáři komunikují se svou komunitou.
Volný survival
V rybářské chatce uprostřed skrytého jezírka leží člověk. Venku zuří bouře, teploty klesly hluboko pod bod mrazu. Malá kamínka uvnitř jsou vyhaslá. Muž zmrzl ve spánku.
Přitom tu má tolik věcí. Má tu starou loveckou pušku s pár náboji. Sekeru, nůž, rybářské háčky, antibiotika, šípkový čaj i omlácené konzervy. Dobrá polovina jeho oblečení je vlastnoručně vyrobena ze zvířecích kožešin. Lampa, která leží na podlaze vedle něj, je naplněná čerstvým rybím tukem. Nikdo už ji ale nerozsvítí. Nikdo sem už nepřijde.
Chystal se odejít jinam, do jiné části Great Bear Island. Snil o městečku Milton, kde by snad mohl ještě nějaký čas spokojeně žít, než by si dlouhá noc přišla i pro něj. Pobřeží už prošel celé, riskoval, bojoval s divokými zvířaty i se svou vlastní hloupostí. Matka Příroda se s ním vůbec nesrala, nic mu nedala zadarmo, ale on to vždycky nějak zvládl. Až doteď.
Je nepopsatelné, jak moc ho to vtáhlo, jak po celé tři měsíce (den trvá ve hře cca dvě hodiny, ale něco zabere spánek) neztratil vůli žít.
Dovětek
Na samotu tiché apokalypsy se dá až nepříjemně rychle zvyknout. Jasně, můžete zemřít v podstatě kdykoliv, může přijít bouře nebo medvěd, spadnete ze skály, zmrznete na kost nebo pojdete hladem… Ale to, že se nemůžete opřít o nikoho jiného než sami o sebe, nakonec vyústí v ohromnou sebejistotu, v přijetí svojí situace, v nezlomnou vůli vytrvat, žít, jít dál.
A taky v jeden zvláštní druh strachu. Přese všechna nebezpečí bych byl úplně nejvíc posranej tehdy, kdy bych tam venku někoho potkal. Je to kurva šok už během kampaně (kor poté, co jste déle hráli volný survival), kdy jednou či dvakrát vejdete do budovy a někdo tam je!! V tu chvíli vámi otřese takový existencionální děs, že máte chuť utéct zpátky do divočiny a zešílet tam sám.
To, jak vás ta hra dokáže přesvědčit, že vám vlastně samota a ticho vůbec nevadí, je snad jejím největším kouzlem.
Disco Elysium
Pro: Nekompromisní survival s pomalým tempem a melancholickou atmosférou, která vás pohltí
Proti: Jestli vám styl hry sedne, tak nic. Jestli nesedne, tak všechno.