V jedné z recenzí na Steamu je napsáno, že se jedná o nejlepší díl Devil May Cry. Jak odvážné, jak vtipné, jak... blízko pravdy.
Rubání nepřátel kombinováním dvou tlačítek a jejich správně načasovaného zmáčknutí pro vytvoření super komba není to jediné, v čem by se našla podobnost s Devil May Cry sérií. Stylizace a setting mi dala vzpomenout na její čtvrtý díl.
S nacvičenými kombíčky z Devil May Cry jsem přišel k Bayonettě v očekávání, že hru projdu jako nůž máslem – chyba lávky. Bayonetta znatelně víc testovala moje nervy a zásadní rozdíl je v tom, že není potřeba neustálého útoku. Hodně důležité je správně načasované uskočení před nepřáteli a jeho správné provedení chce hodně tréninku. Ono totiž takové nepřátelské (nepřerušitelné) kombíčko opravdu, ale opravdu bolí.
Divím se, že hra nepraská ve švech, jak moc nápadů do ní vývojáři dokázali nacpat. Ať už je to bojování na stěnách domů, vyvolávání obrovských draků z vlasů, doražení nepřítele vyčarovanou gilotinou nebo vůbec design soubojů s bossáky. Způsobů jak se vypořádat s nepřáteli je přehršel a jejich zábavnost se jen tak nevypaří.
Na bizarně sexistické výjevy si pomalu ještě zvykám (na ty z Japonska) a v tomhle případě jsem si musel párkrát nechápavě zavrtět hlavou. Jednou rukou se hra dohrát nedá, takže proč to s těmi záběry na zadek přehánět? Pozdější fázi hry mi kombinace ne úplně poslušné kamery a transparentních nepřátel vytvořila několik zbytečných vrásek navíc a vůbec tomu nepomohla nepřehlednost, kterou vytváří efekty různých útoků. A vůbec mi nepřišla fér nemožnost se vyhnout útokům, které nepřátelé udělovaly v přechodu z filmečku do hry.
V aktuálním rozpoložení jsem se nemohl ubránit srovnání s Devil May Cry, kvůli kterému jsem vlastně vůbec Bayonettu zapnul. Hledal jsem co nejpodobnější hru a jiné série rubaček jsou trochu jinde (ideálně kdybych špatně hledal a někdo by mi chtěl něco doporučit!). Bayonetta mi sice k srdci tak nepřirostla, ale svému věhlasu (s ohledem na věk - 500 let joke) dosáhla. Vlastně mi vnukla myšlenku o koupi Switche kvůli druhému dílu.....
Rubání nepřátel kombinováním dvou tlačítek a jejich správně načasovaného zmáčknutí pro vytvoření super komba není to jediné, v čem by se našla podobnost s Devil May Cry sérií. Stylizace a setting mi dala vzpomenout na její čtvrtý díl.
S nacvičenými kombíčky z Devil May Cry jsem přišel k Bayonettě v očekávání, že hru projdu jako nůž máslem – chyba lávky. Bayonetta znatelně víc testovala moje nervy a zásadní rozdíl je v tom, že není potřeba neustálého útoku. Hodně důležité je správně načasované uskočení před nepřáteli a jeho správné provedení chce hodně tréninku. Ono totiž takové nepřátelské (nepřerušitelné) kombíčko opravdu, ale opravdu bolí.
Divím se, že hra nepraská ve švech, jak moc nápadů do ní vývojáři dokázali nacpat. Ať už je to bojování na stěnách domů, vyvolávání obrovských draků z vlasů, doražení nepřítele vyčarovanou gilotinou nebo vůbec design soubojů s bossáky. Způsobů jak se vypořádat s nepřáteli je přehršel a jejich zábavnost se jen tak nevypaří.
Na bizarně sexistické výjevy si pomalu ještě zvykám (na ty z Japonska) a v tomhle případě jsem si musel párkrát nechápavě zavrtět hlavou. Jednou rukou se hra dohrát nedá, takže proč to s těmi záběry na zadek přehánět? Pozdější fázi hry mi kombinace ne úplně poslušné kamery a transparentních nepřátel vytvořila několik zbytečných vrásek navíc a vůbec tomu nepomohla nepřehlednost, kterou vytváří efekty různých útoků. A vůbec mi nepřišla fér nemožnost se vyhnout útokům, které nepřátelé udělovaly v přechodu z filmečku do hry.
V aktuálním rozpoložení jsem se nemohl ubránit srovnání s Devil May Cry, kvůli kterému jsem vlastně vůbec Bayonettu zapnul. Hledal jsem co nejpodobnější hru a jiné série rubaček jsou trochu jinde (ideálně kdybych špatně hledal a někdo by mi chtěl něco doporučit!). Bayonetta mi sice k srdci tak nepřirostla, ale svému věhlasu (s ohledem na věk - 500 let joke) dosáhla. Vlastně mi vnukla myšlenku o koupi Switche kvůli druhému dílu.....
Call of Duty: Black Ops 6