Po omračujícím úspěchu prvního dílu bylo pokračování nevyhnutelné. Práce na něm začala téměř okamžitě. Touha přijít s podobně přelomovou hrou - a nic menšího nikdo neočekával, natáhla vývoj na pět let. Valve nezklamalo a rozvinulo koncept skriptované střílečky do takové míry, že i progresivní Half-Life 1 vedle ní vypadá nevýrazně.

Gordon Freeman se vrací jako hrdina, ale svět který zachránil, se úplně změnil. Planeta je pod nadvládou Combine, mocné multidimensionální říše, která drží populaci v poddanství orwellovského státu. Příběh je předávaný skrz skripty a přátelské i nepřátelské NPC, ale i přes výpravnost jakou si hra udržuje a důraz který na mytologii klade, mi občas unikal. Kapitol je celkem třináct a šest z nich zabírá přesun mezi různými základnami, během něhož je Freeman od okolních událostí izolovaný. Přesto postupně získává na důležitosti a nakonec se kolem jeho osoby samospádem zformuje povstání.

Druhý díl se vymanil z prostředí uzavřených laboratoří, skladišť a průmyslových komplexů. Herní mapa nabídla otevřenější město, dálnici a řeku. Cesta je stále koridorová a pevně daná, ovšem hra to zdařile kamufluje pohledy do krajiny a pestrou nabídkou nepovinných lokací. Občas se dá odbočit nebo chvíli bloudit a hledat skrytá místa dotvářející příběh. Prostředí je interaktivní a na rozdíl od prvního dílu, kdy hráč primárně reagoval na okolní svět, tentokrát svět mnohem častěji reaguje na hráče. Puzzly jsou díky tomu nápaditější. Fyzika je vyšperkovanější a umožňuje divočejší kousky, takže u některých problémů je možné vynutit si alternativní řešení. Zpravidla je složitější, náročnější na čas a ne tak elegantní, ale je funkční.

Valve do děje zakomponovalo cestovní pasáže, v nichž je nutné ovládat dopravní prostředky. Není to originální nápad, ale je dobře využitý. Cestu totiž přerušují různé překážky, takže jsem stejně spoustu času strávil na vlastních nohou. Příběh získal na epičnosti a variabilitě, a hra se nesmrskla na nudnou, monotónní jízdu z bodu A do bodu B. Občas k tomu ale neměla daleko. Vznášedlovou část bych klidně zkrátil na polovinu a i dálnice mě postupně začala unavovat.

Zážitek ze střelby je lepší než v prvním díle. Ubylo různých typů výbušných zařízení, naopak přibyla zábavná gravitační puška, umožňující uchopit předmět a mrštit ho vybraným směrem. Po zásahu bednou se nepřítel rychle oklepal, naopak barel s hořlavinou se uspokojivě rozprskl a zlikvidoval i své blízké okolí. Manipulovat se dá s lecčím, takže to poslední co někteří vojáci před smrtí viděli, byl pohled na děsivě rychle se přibližující radiátor. V jedné oblasti je gravitační puška neocenitelná, protože v ní nejsou k dispozici náhradní náboje a je nutné neustále improvizovat. Poslední část hry pak na ní vyloženě stojí. Je použitelná i na řešení puzzlů, případně na uklízení cesty. Bohužel na živou tkáň nefunguje, což mě mnohokrát potopilo.

Ovládání se zlidštilo. Chůze je preferovaná varianta pohybu a k běhu je potřeba držet speciální klávesu. Stamina je omezená na zhruba deset vteřin, po nichž Freeman automaticky zpomalí. Skákání už není stěžejní složka hry a postup vpřed vypadá realističtěji. Rozmanitost nepřátel mírně narostla. Headcrabů jsou tři druhy, jeden otravnější než druhý. Úměrně tomu přibylo typů zombií. Obtížnost přesto zůstala na rozumné úrovni. K naštvání byl jen nekonečný respawn nepřátel v určitých pasážích. Pravidelně šel přerušit jen opuštěním místa, nebo spuštěním skriptu, takže jsem občas zbytečně podstupoval nevyhratelné bitvy. Na druhou stranu, v jiných případech toho hra chytře využila k vystupňování napětí. Atmosféra mi připadala hutnější než v jedničce. Ravenholm je téměř hororový a není sám. Mimozemská architektura Citadely je pak lepší, než cokoliv co nabídl Xen.

Half-Life 2 rozvinul dobré nápady z prvního dílu, přidal několik vlastních a nic vyloženě nepokazil. Občas koncept narazil na své limity a hra zaskřípala, přesto vysoce nastavenou laťku v pohodě přeskočila.