Runaway jsem rozjel v rámci Herní výzvy 2020 (Základní kámen Hard Core ). Hned po prvním spuštění jsem si uvědomil, jak moc mi v dnešní době chybí klasické „point and click“ adventury. Runaway vypadá na své stáří perfektně a skloubí v sobě přehlednost a ulítlost lokací, která mi nejvíce připomíná sérii Polda. Ze začátku je hra chytlavá, vcelku dává smysl a na dost věcí se dá přijít selským rozumem. Bohužel, čím jste dál v příběhu, tak se všechny tyto smysly vytrácejí. Poslední kapitola byla již opravdu otrava.
Konkrétně mi vadí některé postupy, kdy musíte určitou věc, či objekt prozkoumat několikrát a v závislosti na progresu v příběhu, s tím objektem bude hlavní hrdina reagovat, či nikoliv. Například, vám je jasné, že bude potřebovat pytlík na kafe, který leží v koši, ale Brian mi oznámí, že ho na nic nepotřebuje. Vezme si ho, až budete mít bobule. Na druhou stranu mu přijde fajn, vzít si háček z věšáku, i když vy netušíte proč. S tímhle budete bojovat celou hru. Je to hrozně nepříjemné, protože spoustu věcí můžete prohledávat víckrát. Z některých v průběhu hry něco kápne víckrát a z některých jen jednou, takže se často a zbytečně vracíte k bednám a taškám. Největší gól je poslední kapitola v Mohavské poušti. Tam platí jednoduché pravidlo - když nevíte kam dál, vypadne to z lokomotivy. Hlavní hrdina mi k srdci úplně nepřirostl. Je to strašný posera. Třeba když se odmítl hrabat v bahně, i když v něm byl schovám předmět nutný k dalšímu postupu. Musíte tedy vymyslet jiný, dost nelogický způsob, jak předmět z bahnité kádě dostat.
I tak jsem se minimálně prví polovinu hry docela slušně bavil a nostalgicky zavzpomínal na doby, kdy tento žánr hrdě stál vedle žánrů RTS strategií a FPS.