Tak jsem dohrál Zaklínače. Jednoduchá věta s celkem jasnou informační hodnotou, za kterou by se mělo nacházet nějaké stručné resumé, jenž by můj vztah k této legendě pregnantně vyjádřilo. Budiž. Geralt je sice drsoň, ale já bych ho klidně seřezal a přebral mu všechny holky. Tak ne, to není ideální hodnocení a také to není pravda. Začnu raději znova.

Podmračená obloha barvy oceli se tiše vznáší nad Kaer Morhen, pevností zaklínačů, a její skrovné osazenstvo zatím netuší, jak temnou předzvěst toto depresivní počasí pro jejich životy věští. Větší i menší kusy kamenného zdiva se povalují na nádvořích, schodech i v dlouhých halách a rozbořená cimbuří se smějí do podmračené krajiny jako úsměv žebráka, jehož chrup dostal díky špatné životosprávě a nedostatku hygieny značně zabrat. Podobné kulisy se zdají jako příhodný začátek pro nové dobrodružství hlavního hrdiny, jehož zmrtvýchvstání a polibek amnesie z něj činí výlučný a tragický charakter, jenž je hoden hráčova zájmu. Snad mi odpustíte ten lehký cynizmus předchozí věty. Hra The Witcher si v tomto ohledu kritiku nezaslouží, protože ač se příběh asi do análů zlatým písmem nezapíše, je veskrze zajímavý a relativně uvěřitelný. Byť, a nyní hodně předbíhám, mi závěrečné motivy hlavního padoucha přišly tak trochu matoucí, neřkuli přímo idiocké. Ale tak už to s fanatiky bývá, že jejich záměry mohou ve světle racionálních jedinců, mezi které Geralt jistě patří, vypadat nelogicky. Ovšem ještě než mi budete moci mé resumé potvrdit či na něj plivnout jako na blábol slaboduchého jedince, který motivaci nepřátel plně nepochopil, musíte ubránit Kaer Morhen před nevítanou návštěvou, splnit několik úvodních questíků a pak se i se zbytkem osazenstva rozprchnout na všechny světové strany. A jak to už tak bývá, právě onen skok z kamenného hnízda přímo do vod dobrodružství v podobně neznámých lokací je tím pravým počátkem vaší cesty za spravedlností a odplatou.

The Witcher je pochopitelně RPGčko a pokud se z odstupem podíváte na všechny jeho atributy, možná by se dalo i říci, že se snaží být hardcore RPGčkem. Naneštěstí se mu to příliš nedaří, ovšem nedá se ani říci, že by v tomto ohledu vyloženě zklamal. Jedna z prvních vlastností této hry, na které spočine vaše dychtivé oko, jistě bude inventář a rozhraní pro záznam questů. Toť celkem běžná vlastnost mnoha RPG her. The Witcher vám na stejném místě nabídne i sumarizaci důležitých postav, ingrediencí, lektvarů, míst či potvor, které se navíc časem doplňují a já nemohu než přítomnost podobné informační nálože kvitovat s povděkem. Je vyloženě radost se kochat popisem široké palety nestvůr, které znáte či jste o nich alespoň četli a zvědět, jak tuhou potvoru jste vlastně svým stříbrným mečem přesekli vedví. Stejně tak přehled o důležitých postavách a úkolech je pro osoby s tak mizernou pamětí jako mám já k nezaplacení. Vše je navíc přehledné a relativně stručné, takže se zde neztratíte v nějaké záplavě nudného balastu. Pohříchu musím ale přiznat, že po estetické stránce mi tato rozhraní nepřišla moc zajímavá, ale účel splňují dobře.

I samotný vývoj postavy vám relativně rychle přejde do krve a ta na první pohled matoucí paleta vlastností se vám za pár desítek minut začne zdát přehledná. Máte zde klasické atributy čítající sílu, obratnost, výdrž či inteligenci, trojici vlastností pro stříbrný a obyčejný meč a pak také nějaká ta kouzla... tedy pardon, zaklínačská znamení. Každá z těchto vlastností má svůj kruhový "strom", kam umísťujete své bronzové, stříbrné a zlaté bodíky. Ano, přehledné to celkem je, ale už ne moc variabilní a zajímavé. Přišlo mi, že body do mečů i primárních vlastností musíte tak nějak investovat vyrovnaně a nějaká možnost, jak svou postavu výrazněji personifikovat k obrazu svému, zde není. Většina vlastností nějakým způsobem zvyšuje vaši odolnost a způsobené zranění, popřípadě umožňuje tvorbu lektvarů a podobné věci. I samotná zaklínačská znamení jsou pouze několika málo celkem nudnými kouzly, ačkoli to se nedá brát jako kritika, protože zaklínač není mág, takže by bylo zcela nelogické, kdyby kolem sebe metal mocná kouzla jako Gandalf, kterého kousl radioaktivní Irenicus. Pokud zde snad budete ve vývoji postavy hledat něco na způsob páčení zámků, odstraňování pastí, výřečnosti a dalších podobných nebojových dovedností, budete marnit svůj čas. Něčím podobným tato hra nedisponuje a i zde nemohu nepodotknout, že je to logické. Zaklínač není zloděj, kovář, mechanik ani jiný intelektuál. Je to jen bojovník, znalec nestvůr a vlastně i alchymista.

A právě alchymie v této hře tak trochu zvyšuje jinak relativně nudný vývoj postavy. Sbíráním orgánů a dalších částí z mrtvých potvor a z rozličné květeny si rozšiřujete paletu ingrediencí, které pak můžete za pomocí kvalitního alkoholu během meditace přeměnit v rozličné lektvary, masti a jiné dryáky. Ty vám mohou radikálně zvýšit regeneraci života či energie, pomoci vidět ve tmě, zvyšovat zranění rozličným druhým nepřátel, nebo i zamezit opilosti. Je zde rovněž možnost vytvářet vlastní dělobuchy já se přiznávám, že to jsem snad nikdy nepoužil. Ostatně i ony lektvary jsem si vyráběl spíše výjimečně a vyjma Vlašťovky, Ženských slz a několika málo dalších, jsem kouzlu alchymie příliš nepodlehl. A ono to ani nebylo nezbytné. Zaklínač je na stření obtížnost, na kterou jsem ho hrál, hra velice jednoduchá. A to jak v soubojích, tak i po intelektuální stránce. Nicméně předpokládám, že na obtížnost nejvyšší se asi bez pořádného proniknutí do tajů výroby lektvarů neobejdete. Ostatně hra sama vám to při výběru obtížnosti jasně říká. Je tedy čistě na vás, jestli se intoxikujete tím či oním lektvarem a pomůžete si v boji, nebo zůstanete čistí jako Mirek Dušín po klystýru a nepřátelům se postavíte čelem a s nezkaleným zrakem.

Pokud jde o zbraně a brnění, je The Witcher hra hodně prostinká. Většina zbraní se pro zaklínačský způsob boje nehodí a těch které ano, je pouze pár. Ocelový a stříbrný meč si můžete vyjma alchymistických nátěrů dočasně posílit brouskem nebo diamantovým prachem, popřípadě runami, na což si musíte sehnat kováře. A co se týče brnění, jejich počet můžete spočítat doslova na prstech jedné ruky a ještě vám zbude dost prstů, abyste někomu ukázali paroháče. Odpadá tak jedna z rovin hratelnosti, spočívající v nákupu, hledání a piplání vlastní výbavy, kteréžto mnozí z vás propadli například v druhém Diablu. Naštěstí je svět této hry dostatek zajímavý, abyste truhly v kryptách a poličky v opuštěných chatrčích neprolézali kvůli možnosti nalezení katany +5, ale potěšil vás i herbář, meloun či kuřecí stehýnko. Já sám, jakožto mechem obrostlý pařan, kterému raší lišejník i v podpaží, se snažil svědomitě prolézt každičký kout a zapříst řeč i s tím nejodstrčenějším žebrákem, aby mi snad něco neuniklo, ale přesto - a stydím se to přiznat - jsem právě jeden quest spojený s nalezením slavného brnění nesplnil. Tuším, že mi chyběla jakási litanie. A ačkoli jsem měl v plánu si i tuto položku mezi questy odškrtnout a řádně se na ni podívat, hra náhle nabrala děsivý spád a já se k tomu již nedostal. I přes tuto kaňku na pergamenu mé preciznosti si troufám říci, že jsem splnil téměř vše z toho, co přede mne tato hra předložila, prokecl každého na koho jsem narazil a i tu čůzu princeznu jsem podruhé odčaroval. Jsem zkrátka dobrák od kosti.

Když už jsem zmínil princeznu Addu, nemohu opomenout řící pár slov o erotice, kterážto je v této hře přítomna. Mnozí hráči a kritici podobným pozlátkem smyslnosti opovrhují a snad ho i považují za povrchní vějičku na mladé nadržence, kteří ve svých temných pokojích pokoutně slintají na každé odhalené prsíčko a vyšpulené pozadí. Já se naopak domnívám, že erotika a sex patří jak do života, tak i do hry. Zvláště takové, kde je hlavním hrdinou borec, ze kterého musí být vlhké i frigidní lesbičky. Erotika je v této hře přístupna skrze rozhovory s ženami, které vám za splnění jistého questu či přinesení nějaké vzácnosti dají... no prostě vám dají. Odměnou vám nebude CGI či in-game animace kopulace, ale pouze kartička s více či méně odhalenou a docela kvalitní kresbou dotyčné dívčiny. Jako muž, kterému se ženy ve skutečném životě vyhýbají obloukem a při oslovení promptně sahají do svých kabelek pro pepřák, podobnou možnost balit virtuální ženštiny vítám.

Jednou z nejdůležitějších vlastností dobrého RPGčka jsou rozhovory. A zde, musím to přiznat, tato hra trochu selhává. Povětšinou z různých NPCček sice můžete tahat informace, ale Geralt nezřídka odpovídá sám a bez vašeho zásahu a většina voleb se smrskává čistě na informativní dotazy a nikoli na možnosti výběru. Byť i ty zde jsou, ale týkají se převážně morálních a závažných témat, jako například, jestli se přidáte na stranu utlačovaných elfů, rasistických lidí či zůstanete neutrální jako rádoby povýšený zaklínač, který nemá koule se do něčeho míchat. Své poutavé kouzlo mělo i morální dilema nenávistných vesničanů versus čarodějka, nebo rozhodnutí, jak se vypořádáte s upíry v luxusním nevěstinci či inteligentním ghůlem, nebo co to vlastně bylo. V zásadě mohu říci, že i přes chabou možnost výběru u většiny odpovědí jsou rozhovory docela dobře napsané, občas vtipné a téměř se mi nestávalo, že bych se musel stydět za to, co to ten Geralt vypouští z úst. Navíc ona morální dilemata nikdy nepáchnou černobílým rozlišením na dobro a zlo, ale voní šedí nejasnosti, která vás občas donutí se hluboce zamyslet a zpytovat své svědomí. A to, drazí čtenáři, mohu jen pochválit.

Bez úkolů, neboli hezky česky questů, by se asi žádné RPGčko neobešlo. I v tomto ohledu je The Witcher rozporuplný. Mnoho questů je vyloženě nudných a založených na doktríně dones, přines a odnes, popřípadě jde o zakázky typu někam dojdi, něco sejmi a přines mi z toho mozek či ledvinu. Jiné jsou naopak docela zábavné. Líbil se mi například úkol s sestrami, polednicí a půlnočnicí a pár dalších. V několika případech se mi ovšem stalo, že v rámci určitých questů lidé v rozhovorech reagovali zmateně a já kolikrát nevěděl, co to melou. Snad jsem jen něco řešil ve špatném pořadí a hra nebyla připravena, že například čtyřlístek ze svatyně skřetů získám dříve, než mne o to někdo požádá.

Protože se ve hře ujmete role Geralta, bělovlasého zaklínače s drsňáckým výrazem ve tváři, který své meče ovládá stejně dobře jako svůj promiskuitní úd, nemohu se nezmínit ani o boji. Ten, snad mi prominete tento oxymorón, je trochu nudný, ale i zábavný. V prvé fázi si vyberete, jestli vytasíte stříbrbný či ocelový meč, dle toho, jestli se na vás řítí nějaké fantasy nestvůry či běžná lidé. Dle jejich mohutnosti a počtu si pak zvolíte, zda-li budete bojovat rychlým, silným či skupinovým stylem a následně jen ve vhodný čas klikáte na nepřátele a kocháte se tím, jak v kalužích krve padají k zemi, zatímco Geralt metá piruety a otáčí se jako korouhvička v mixéru unášená tornádem. Nebudu vám kecat, pohled je to občas pěkný a má v sobě punc jisté satisfakce. Nicméně časem je to trochu fádní. V případě silnějších nepřítel si stačí před bojem nabrousit meč, nebo vypít nějaký lektvar (ale jde to i během souboje) a pak už nikdo nemá šanci. Zvláště, když kolem sebe občas vypustíte kruh ohně znamení Igni. Ale Minsc s Booem by Geralta beztak seřezali jak žito, to je bez debaty.

Během svého putování za odpovědmi, zrádci a zloději budete povětšinou navštěvovat neutěšená místa, kde zchátralé chatrče a rozbořené domy budou zpestřovat vnadné kurtizány, bědující babičky s několika málo zuby, otravní hoši tvrdící, že jste velký a ošklivý a holčiny, které po vás budou chtít, ať z nich vyčarujete princeznu. V místních nálevnách a putykách si můžete zahrát kostky, vydělat si pár korun v pěstních zápasech či se opít do němoty a pak se s rozostřeným zrakem šourat po ulicích a bědovat, že jste si zavčas nepřipravili užitečný lektvar s příhodným názvem Ženské slzy. Celá hra je prosycena xenofobií, lákavou atmosférou středověkého fantasy, pachem úpadku i noblesní vůní bohaté šlechty. Lidé se zde s nadávkami na rtech při dešti běží schovat pod střechy budov, s příchodem večera se šourají do svých domovů či putyk a v noci z brlohů, krypt a bažin vylézají utopenci, ghůlové a jiné potvory k naporcování. A to je přesně ten čas, kdy vzdálený horizont nezkalený světelným smogem probodává žluť svíček a lamp lidských obydlí, kdy se za křovisky ozývá podezřelé vrčení a vy se pod černí nebeské klenby díváte do deníku, co že to vlastně nyní máte udělat a jestli by nebylo lepší zajít za krčmářem, vypláznout pět orénů a schrupnout si do svítání. Protože však endemická fauna zde má svůj noční i denní režim, bude nezbytné pobíhat mezi páchnoucími uličkami, hroby a chatrčemi v různé denní doby, abyste splnili ten či onen quest, zakázku či našli dotyčnou osobu. Pokud se při procházkách rodným městem ztrácíte ve spleti uliček a musíte se ptát místních domorodců na cestu, snad vás potěší, že zdejší lokace příliš velké a matoucí nejsou a že další města a vísky povětšinou budete moci navštívit, až splníte ten či onen úkol v lokaci současné. Na volnost a lá Fallout tedy můžete rovnou zapomenout.

A co říci o hře The Witcher na závěr? Je to dobrá hra, opravdu. Je celkem zábavná i zajímavá a pokud jste RPG pozitivní, nevím, proč byste se při hraní neměli bavit. Hra The Witcher není tak jednoduchá, aby se dala nazvat akčním RPG, ale ani natolik sofistikovaná, aby se dala považovat za hardcore RPGčko. Nejsou zde složité boje, ani questy a hádanky už vůbec ne. The Witcher je zkrátka takové oddechové RPG. Je to jistě nadprůměrná hra, ale něco více okázalého a pozitivního si o ní říci nedovolím.