Po sedmnácti letech jsem si prošel počeštěnou třícédéčkovou verzi z roku 2003 a musím říct, že to není špatná hra... pokud máte náladu na stereotypní vytloukání dungeonů. Což jsem zřejmě zrovna měl. Celé jsem to prošel na normální obtížnost bez záseků či zákysů během tří (delších) odpolední. Celkovou dobou hraní odhaduji pod 20 hodin.
Hra je tedy (relativně) krátká a kromě toho i celkem snadná. Ale můžete si ji svévolně či z neznalosti ztížit a tím pádem i prodloužit. Například můžete hrát na jinou obtížnost než na normální. K dispozici jsou ještě tři těžší. Obtížnost "podle pravidel" se ještě dá, pokud chcete většinu soubojů opakovat několikrát a zjišťovat, co všechno se dá vyždímat z kouzel, lektvarů a schopností vašich postav. Ještě vyšší obtížnosti, "těžká" a "šílená" jsou už jen pro vyslovené masochisty. Také se můžete pokusit projít hru s menší družinou než šestičlennou. To vás také potrápí a zpomalí. V každém případě se vyplatí věnovat dostatečnou pozornost počátečnímu vytváření postav, trpělivě nahazovat hodnoty vlastností a čekat na vysoká čísla. S partou chcípáčků se totiž nedostanete daleko ani na lehkou obtížnost.
A tady narážím na hlavní vadu hry. Pokud nemáte dobře sestavenou skupinu, tak v určitou chvíli narazíte na dílčího bosse, přes kterého se prostě nedostanete. Můžete to zkoušet znovu a znovu, ale stejně neprorazíte. Vaši miláčci pokaždé skončí v kalužích krve. Hra je totiž čistě lineární a vy nemáte možnost (jako třeba v Baldurs Gate) odskočit si do nějakých přívětivějších luhů a hájů, vykydlit tam pár podvyživených skřetů, vylevelovat, získat pár použitelných itemů, vrátit se do dříve neproniknutelné lokace a zbušit její obyvatele do kuličky. V Icewind Dale se totiž nedá odbočovat. Musíte jít stále kupředu. Kupředu, levá, kupředu, levá, zpátky ni krok. Pokud jste zanedbali řádný vývoj svých svěřenců, tak se můžete do dalších dungeonů podívat akorát na youtube. Přesně tohle se mi, jak si matně vzpomínám, stalo při prvním hraní v roce 2003, když jsem se pokusil o pokoření hry s čtyřčlennou partou. Pak už máte jen jedinou možnost: zkusit to znovu od začátku a bez zbytečného frajeření.
Hra je tady označována za "retardovaného bratříčka BG" - a já s tím musím souhlasit. Z BG sakumprásk převzala grafiku, systém soubojů, systém interakce ... a víc už nic. Dialogy můžete buď číst a nebo odklikávat. Ani v druhém případě o mnoho nepřijdete. Ať odkliknete cokoliv, příběh se stejně nerozvětví. A pokud mluvíme o příběhu tak ten je následující: s partou jdete od dungeonu k dungeonu a jejich obyvatelům pokládáte stereotypní otázku: "Hledám zlo, které sužuje Kuldahar. Nejsi to náhodou ty?"... V praxi to probíhá asi takhle: "Hledám zlo, které... to je vlastně jedno. Chcípni, potvoro!" Prásk-třísk-aúúú-hůůůššš-auúúú-pích-sek-chcíp!... "Sákryš, tenhle to taky nebyl"... a za vaší partou zůstávají zakrvácená i spálená těla citlivých inteligentních bytostí.
Ale, jak už jsem napsal, pokud máte zrovna náladu na stereotypní vytloukání dungeonů, tak je to hra pro vás.
Hra je tedy (relativně) krátká a kromě toho i celkem snadná. Ale můžete si ji svévolně či z neznalosti ztížit a tím pádem i prodloužit. Například můžete hrát na jinou obtížnost než na normální. K dispozici jsou ještě tři těžší. Obtížnost "podle pravidel" se ještě dá, pokud chcete většinu soubojů opakovat několikrát a zjišťovat, co všechno se dá vyždímat z kouzel, lektvarů a schopností vašich postav. Ještě vyšší obtížnosti, "těžká" a "šílená" jsou už jen pro vyslovené masochisty. Také se můžete pokusit projít hru s menší družinou než šestičlennou. To vás také potrápí a zpomalí. V každém případě se vyplatí věnovat dostatečnou pozornost počátečnímu vytváření postav, trpělivě nahazovat hodnoty vlastností a čekat na vysoká čísla. S partou chcípáčků se totiž nedostanete daleko ani na lehkou obtížnost.
A tady narážím na hlavní vadu hry. Pokud nemáte dobře sestavenou skupinu, tak v určitou chvíli narazíte na dílčího bosse, přes kterého se prostě nedostanete. Můžete to zkoušet znovu a znovu, ale stejně neprorazíte. Vaši miláčci pokaždé skončí v kalužích krve. Hra je totiž čistě lineární a vy nemáte možnost (jako třeba v Baldurs Gate) odskočit si do nějakých přívětivějších luhů a hájů, vykydlit tam pár podvyživených skřetů, vylevelovat, získat pár použitelných itemů, vrátit se do dříve neproniknutelné lokace a zbušit její obyvatele do kuličky. V Icewind Dale se totiž nedá odbočovat. Musíte jít stále kupředu. Kupředu, levá, kupředu, levá, zpátky ni krok. Pokud jste zanedbali řádný vývoj svých svěřenců, tak se můžete do dalších dungeonů podívat akorát na youtube. Přesně tohle se mi, jak si matně vzpomínám, stalo při prvním hraní v roce 2003, když jsem se pokusil o pokoření hry s čtyřčlennou partou. Pak už máte jen jedinou možnost: zkusit to znovu od začátku a bez zbytečného frajeření.
Hra je tady označována za "retardovaného bratříčka BG" - a já s tím musím souhlasit. Z BG sakumprásk převzala grafiku, systém soubojů, systém interakce ... a víc už nic. Dialogy můžete buď číst a nebo odklikávat. Ani v druhém případě o mnoho nepřijdete. Ať odkliknete cokoliv, příběh se stejně nerozvětví. A pokud mluvíme o příběhu tak ten je následující: s partou jdete od dungeonu k dungeonu a jejich obyvatelům pokládáte stereotypní otázku: "Hledám zlo, které sužuje Kuldahar. Nejsi to náhodou ty?"... V praxi to probíhá asi takhle: "Hledám zlo, které... to je vlastně jedno. Chcípni, potvoro!" Prásk-třísk-aúúú-hůůůššš-auúúú-pích-sek-chcíp!... "Sákryš, tenhle to taky nebyl"... a za vaší partou zůstávají zakrvácená i spálená těla citlivých inteligentních bytostí.
Ale, jak už jsem napsal, pokud máte zrovna náladu na stereotypní vytloukání dungeonů, tak je to hra pro vás.
Warcraft III: Reign of Chaos