Dunegon crawlery jsou tu s námi sice od počátku věků, ale mě se tomuhle typu her nějak dařilo vcelku úspěšně vyhýbat. Jednou nebo dvakrát jsem to snad i zkusil, ale většinou zůstalo jen u přešlapování na začátku, ve vchodu a další krok jsem prostě neudělal.

Vaporum však vypadalo zajímavě, ta jednoznačná inspirace Bioshockem, steampunkové provedení a skutečnost, že to není na tahy, byť je možné si hru případně pauznout, mě jaksi lákalo a já se nemohl zbavit pocitu, že už bych to sakra měl zahrát a dohrát.

A konečně, jsem prvotinu Fatbot Games dorazil úspěšně do konce! Byly to nervy, místy fakt neskutečné utrpení, způsobené hlavně mou neznalostí pravidel podobných her a pak i fakt, že nějak zase zapracovalo moje podvědomí a já místo abych šel na jistotu a vybral si oblek na jistotu, tedy na hrubou sílu s mega hustým kladivem v ruce, jsem si vybral učednickou zbroj, která kladla důraz na technologie. Nevím čím to, ale skoro každé RPG rozehraju vždycky jako caster a pak neskutečně trpím. Zase na druhou stranu, byla to výzva i na normální obtížnost.
Trochu mne však mrzelo, že zatím co váš charakter je jednoznačně limitovaný pohybem, cooldowny, protivníci si mohou dovolit takové podrazy jako útoky z otočky čemuž se prakticky nemáte šanci bránit. Zrovna tak, nejspíš záměrně, nemáte přehled o nepřítelově energii, takže zatím co vám z vesela dochází, nepřítel na vyvolávání nemá prakticky žádný limit a na víc je v mnoha situacích rychlejší než vy. To je při plnější místnosti, s šesti tlačítkovým ovládáním dost otrava. V jednu chvíli jsem fakt litoval, že to nehraji na ovladači, i když jsem došel k závěru, že bych si nejspíš stejně moc nepomohl.

Příběh jako takový není nic ohromného. Z počátku se vyvíjí slibně, ale postupně to sklouzne do klasického klišé, kdy už zhruba od poloviny je jasné jak to dopadne, i když si sebe víc přejete abyste neměli pravdy, váš odhad nejspíš bude správný. Cliffhanger na konci tak dává jednoznačnou linii dalšímu pokračování a uvidíme, jestli se podaří tvůrcům příběh třeba trochu více zamotat nebo zda pojednou na vlně předvídatelnosti.

Celkově jsem se u hry bavil, ale co ztrácela v hratelnosti, nedohnala ani příběhem, takže pro mě osobně to zanechalo takovou hořko sladkou pachuť, která pomaličku odeznívá. Nejvíc to odnese chuť zahrát si to znovu, byť bych si rád vyzkoušel jiný styl, nejspíš bych to musel hrát až za delší dobu, abych aspoň zapomněl jak se řeší některé hádanky, protože na souboje a příběh zapomenu jen těžko.

Na druhou stranu, byla to prvotina, tak uvidíme jestli Vaporum: Lockdown přinese něco trochu zajímavějšího, třeba stran příběhu, ač to nebude pokračování, tak za jiný charakter s nejistou budoucností a spíše snažící se přežít.