O žádné jiné hře v českých končinách nejspíš nemůžete říct, že ji každý zná, ale téměř nikdo ji nehrál. Můžete polemizovat proč tomu asi tak je, nicméně mezi hráči najdete jen minimum jedinců, kterým nic neříká jméno Jessica Nigri nebo kteří minimálně neviděli její cosplay Juliet Starling. Tehdejší mizivá popularita konzolí však ze hry udělala v podstatě nedostupnou záležitost a upadla v zapomnění, což ostatně můžete vidět i zde, na DH.
Herní legenda Goichi Suda byl pro mě do téhle zkušenosti velkou neznámou. Pár jeho her sice vlastním, ovšem nikdy jsem žádnou nezapl až do Lollipop Chainsaw a řeknu vám, že to je pro mě obrovské překvapení. Hra, která v recenzích sbírala vesměs průměrná čísla a zdálo se, že jediná její přednost je sexy roztleskávačka v čele, ve mě nevzbuzovala příliš velká očekávání. Stranou nechme zombíky, kteří mnohým z vás jistě lezou krkem, ač já se jich nemůžu nabažit, neboť „Killing people is fun when they're zombies!“ Tohle dílo je totiž přes veškerý ten masakr bravurně nahláškovaná komedie plná popkulturních referencí, sexuálních narážek a originálních nápadů.
Pravda, ve svém základu je hra velmi prostá a skoro by se dalo říct, že jen držíte páčku dopředu a drtíte tlačítka. Ač soubojový systém nabízí spoustu vylepšení a učení se novým útokům, jde stále jen o stereotypní řežbu v úzkých koridorech. Tvůrci se to však snaží vynahradit různými mini-hrami, které ve velké míře přerušují tu stereotypní hratelnost a neustále vás zásobují něčím novým, co vás zabaví. Jednou je to basketball s lidskými hlavami, jindy zase jízda v kombajnu, roztleskávání nebo parodování retro herních klasik a spousta dalších. Ve výsledku je tak hra nabitá něčím zajímavým na každém kroku.
Ta pravá zábava však začíná u jednotlivých postav a především u hrdinky Juliet. Musím se přiznat, že jsem zpočátku očekával hloupou roztleskávačku, která mi spíše poleze na nervy než že bude bavit. No, co si budem, občas něco hloupého fakt řekne, ale jinak je to moc sympatická slečna která pro nějakou tu cringe vtipnou hlášku nejde daleko. Zdatně jí sekunduje i její přítel Nick, respektive jeho hlava visící na Julietině sukni. Pobaví pak i vedlejší postavy a její rodina, především její drsňácký otec při konfrontaci s Nickem. „Son, if you don't quit acting like a fruit, I'm gonna stick you in the juicer.“ Vytknout zde však musím to, že postavy často mluví při akci a já moc multitaskingem neoplývám, tudíž jsem kolikrát nevěděl, na co se soustředit.
Velkou předností je i hudební doprovod, o jehož důležitosti svědčí i hudebně orientované boss fighty. Ty tvoří vždy zombie stylizovaný do nějakého žánru a hudebními nástroji často i bojují. Energický soundtrack je však přítomen po většinu hry a tvůrci se tak neustále snaží držet rychlejší tempo hry. I z toho důvodu tvoří většinu doprovodu spíše rockovější či metalové skladby, ač jiné žánry zazní též. Musí se však nechat, že tvůrci vybrali zatraceně dobře. Doporučuju poslechnout!
Lollipop Chainsaw je klenot minulé generace konzolí, který baví téměř v každém aspektu. Vytknout určitě lze lehkou zastaralost, přílišnou linearitu a možná někdy zbytečné QTE, jinak jde však o královskou zábavu a je až trestuhodné, že hra nedostala port na nové generace konzolí, remaster a nebo rovnou pokračování.
Herní legenda Goichi Suda byl pro mě do téhle zkušenosti velkou neznámou. Pár jeho her sice vlastním, ovšem nikdy jsem žádnou nezapl až do Lollipop Chainsaw a řeknu vám, že to je pro mě obrovské překvapení. Hra, která v recenzích sbírala vesměs průměrná čísla a zdálo se, že jediná její přednost je sexy roztleskávačka v čele, ve mě nevzbuzovala příliš velká očekávání. Stranou nechme zombíky, kteří mnohým z vás jistě lezou krkem, ač já se jich nemůžu nabažit, neboť „Killing people is fun when they're zombies!“ Tohle dílo je totiž přes veškerý ten masakr bravurně nahláškovaná komedie plná popkulturních referencí, sexuálních narážek a originálních nápadů.
Pravda, ve svém základu je hra velmi prostá a skoro by se dalo říct, že jen držíte páčku dopředu a drtíte tlačítka. Ač soubojový systém nabízí spoustu vylepšení a učení se novým útokům, jde stále jen o stereotypní řežbu v úzkých koridorech. Tvůrci se to však snaží vynahradit různými mini-hrami, které ve velké míře přerušují tu stereotypní hratelnost a neustále vás zásobují něčím novým, co vás zabaví. Jednou je to basketball s lidskými hlavami, jindy zase jízda v kombajnu, roztleskávání nebo parodování retro herních klasik a spousta dalších. Ve výsledku je tak hra nabitá něčím zajímavým na každém kroku.
Ta pravá zábava však začíná u jednotlivých postav a především u hrdinky Juliet. Musím se přiznat, že jsem zpočátku očekával hloupou roztleskávačku, která mi spíše poleze na nervy než že bude bavit. No, co si budem, občas něco hloupého fakt řekne, ale jinak je to moc sympatická slečna která pro nějakou tu cringe vtipnou hlášku nejde daleko. Zdatně jí sekunduje i její přítel Nick, respektive jeho hlava visící na Julietině sukni. Pobaví pak i vedlejší postavy a její rodina, především její drsňácký otec při konfrontaci s Nickem. „Son, if you don't quit acting like a fruit, I'm gonna stick you in the juicer.“ Vytknout zde však musím to, že postavy často mluví při akci a já moc multitaskingem neoplývám, tudíž jsem kolikrát nevěděl, na co se soustředit.
Velkou předností je i hudební doprovod, o jehož důležitosti svědčí i hudebně orientované boss fighty. Ty tvoří vždy zombie stylizovaný do nějakého žánru a hudebními nástroji často i bojují. Energický soundtrack je však přítomen po většinu hry a tvůrci se tak neustále snaží držet rychlejší tempo hry. I z toho důvodu tvoří většinu doprovodu spíše rockovější či metalové skladby, ač jiné žánry zazní též. Musí se však nechat, že tvůrci vybrali zatraceně dobře. Doporučuju poslechnout!
Lollipop Chainsaw je klenot minulé generace konzolí, který baví téměř v každém aspektu. Vytknout určitě lze lehkou zastaralost, přílišnou linearitu a možná někdy zbytečné QTE, jinak jde však o královskou zábavu a je až trestuhodné, že hra nedostala port na nové generace konzolí, remaster a nebo rovnou pokračování.
