Když jsme se s přítelkyní rozhodovali, co budeme hrát v nově nastalé době temna, rozhodli jsme se pro druhou sezonu Life is Strange. To by však nešlo bez dohrání tohoto prequelu (nebo jak to lépe nazvat).

Kapitán Spirit vypadá, zní a ovládá se téměř stejně jako první Life is Strange. Grafika je jednoduchá, hudba podmanivá, dabing parádní a hratelnost .. no, ta je přesně taková, jakou jsme čekali, ne? Co už jsem tolik nečekal, byla atmosféra. Nevím proč, ale ke hře jsem přistupoval jako k vcelku veselému, pozitivně laděnému počinu. Prvních pár minut to tak i působilo. Malý klučík, který si prostě jenom hraje na superhrdinu, pluje na vlnách fantazie a užívá si svých zdánlivě bezstarostných let. Co já se v jeho věku podobným způsobem nablbnul. Zkrátka dokonalá idylka, dokud … po mně nezačal řvát Chrisův táta, abych se už konečně dostavil k jídlu . V ten moment jsem zavětřil, že vše nebude tak růžové, jak se zdá.

Dontnod to ani příliš růžově neumí, což je ale fajn. Když chci vidět vysmáté postavičky, pustím si pixarovku. Nicméně zrovna tohle téma mi vždy celkem vadilo (rodič alkoholik, dítě chudák). Přestože Chrisův otec není ztělesněním ideálu dokonalého táty, chvílemi jsem s tím chlapem dokázal soucítit. Poslední scénou si to u mě ale celkem pohnojil, takže když přišla sousedka na výzvědy, tak jsem se s jeho pochlastáváním příliš netajil. Dosáhl jsem tak špatného konce. Někdo to označuje jako selhání argumentačních schopností, ale já jsem zkrátka chtěl, aby ta hra takhle dopadla.

Nicméně mě mrzí, že jsem hru dohrál jenom tak napůl. Nevědomky jsem spustil závěrečnou sekvenci, aniž bych věděl, že už se nebudu moct vrátit k plnění dalších úkolů v okolí domu. Znovu už se mi to hrát nechtělo, tak jsem 100% splnění sledoval pouze na YouTube. Každopádně je "Kapitán Spirit" moc příjemnou odbočkou a zároveň přípravou na následující herní počin. Pokud se chystáte zahrát si Life is Strange 2, měla by být tato hra vaší první volbou (nejpozději před zapnutím druhé epizody).