How does the story of the Wolf brothers end?
Každý příběh, který má začátek, má i svůj konec. Nejinak je tomu i v příběhu dvou bratrů v poslední kapitole Life is Strange 2. Jen mimochodem bych zmínil, že jsem hrál původní Life is Strange i následné samostatné LiS: Before the Storm. Přestože najdete mraky recenzí a ohlasů o tom, jak je jednička bezvadná a druhý díl je už pouze "tak nějak dobrý", osobně jsem si Life is Strange 2 užil nejvíce a osobně ho řadím co do zážitku na první místo. Zdůrazňuju, podobně jako u čehokoli jiného i zde platí - sto lidí, sto chutí.
Spousta lidí Life is Strange 2 vytýká různé věci. Někdo, že hra postrádá licencovanou hudbu, někomu vadí málo propracované vedlejší postavy, jinému zase absence čehosi jako vracení se v čase apod. Mně osobně nic z toho nevadilo. Nepotřebuju licencovanou hudbu k tomu, aby hra měla vyšší grády nebo působila autentičtěji. Nepotřebuju cestování časem ani skupinu stupidních středoškoláků, aby byl pro mě příběh nějakým způsobem zajímavější nebo autentičtější.
Tato hra je hlavně příběhem o bratrství. O bratrství a nelehké cestě za jasně daným cílem - útěkem za hranice do Puerto Lobos. Každá z epizod má svůj specifický charakter a atmosféru. Vedlejší postavy tu jsou až na výjimky na vedlejší koleji, což je u "road movie" videohry vcelku pochopitelné. Proč mě ta hra zaujala a proč ji hodnotím lépe než předchozí díly? Jednoduše řečeno, něco mi dala. Něco, co jsem si z předchozích dílů neodnesl.
Po celou hru, tedy všechny díly série, nějakým způsobem postupujete a zároveň vychováváte svého mladšího bratra. V nespočtu situací korigujete, co je špatné, co je dobré a nelehko hledáte tu správnou rovnováhu, když svého mladšího sourozence učíte jak se poprat s životem na útěku. Co je morální a co už ne? Jaké chování a návyky jsou akceptovatelné a jaké už ne? To všechno je čistě na hráči, veškerá jeho rozhodnutí a dosavadní přístup jsou zúročeny nejvíce v posledním díle, kdy to, jakým způsobem hra skončí, nezáleží jen na tom, jestli na konci zvolíte ze dvou možností možnost A nebo B.
Celá hra mi dávala smysl v tom, že i malá rozhodnutí (která se jevila vcelku jako nepodstatná), měla v důsledku nějakou váhu. Hru opravdu neovlivňují jen ty situace, kdy máte obrazovku rozpůlenou na dvě části se dvěma volbami. Můžete svého bratra milovat i nenávidět (stejně tak jako i on vás), nic ale není černobílé a přímočaré a hlavně, jen těžko můžete předvídat, co vás na cestě čeká. Abych to zkrátil... hrál jsem asi tak, jak bych se asi zachoval já, kdybych byl v kůži hlavního hrdiny. Tedy, žádný Mirek Duším, ale zároveň ani nikdo, kdo by stavěl obecnou morálku nad potřeby přežití obou bratrů.
Mám upřímnou radost z toho, že se mi povedlo dosáhnout takového konce, jaký jsem si přál. Překvapilo mě, že tohoto ideálního konce dosáhla jen menší část hráčů, kteří hru dohráli. Za mě parádní vyústění doprovázené velkým finále a možná ještě překvapivějšími závěrečnými cut scénami, které vám ukáží něco, co byste asi úplně nečekali. aneb jak vaše rozhodnutí v kombinaci s moral rankem obou bratrů ovlivní vaše budoucí životy. Ale ano, přiznám se, že kdybych narazil na jiný alternativní konec, asi bych si takovou euforii ze hry neodnesl.
Ať si kdo chce říká co chce, u mě vede Life is Strange 2 na plné čáře a to tvrdím jako hráč, který si vesměs užil i předchozí díly. Samozřejmě má hra své chyby, místy trochu i hluchá místa, nicméně příběh, celkové provedení, variabilita možných zakončení, to celé ruku v ruce s přístupem tvůrců ve snaze posunout se někam dál a navíc v kombinaci s povedeným soundtrackem (kdo říká, že je slabý nebo nezapamatovatelný?), tohle vše je dohromady bomba. Alespoň tedy pokud máte bratra a nějakým deep shitem jste si společně v životě prošli.
Will miss you, Wolf brothers!
Každý příběh, který má začátek, má i svůj konec. Nejinak je tomu i v příběhu dvou bratrů v poslední kapitole Life is Strange 2. Jen mimochodem bych zmínil, že jsem hrál původní Life is Strange i následné samostatné LiS: Before the Storm. Přestože najdete mraky recenzí a ohlasů o tom, jak je jednička bezvadná a druhý díl je už pouze "tak nějak dobrý", osobně jsem si Life is Strange 2 užil nejvíce a osobně ho řadím co do zážitku na první místo. Zdůrazňuju, podobně jako u čehokoli jiného i zde platí - sto lidí, sto chutí.
Spousta lidí Life is Strange 2 vytýká různé věci. Někdo, že hra postrádá licencovanou hudbu, někomu vadí málo propracované vedlejší postavy, jinému zase absence čehosi jako vracení se v čase apod. Mně osobně nic z toho nevadilo. Nepotřebuju licencovanou hudbu k tomu, aby hra měla vyšší grády nebo působila autentičtěji. Nepotřebuju cestování časem ani skupinu stupidních středoškoláků, aby byl pro mě příběh nějakým způsobem zajímavější nebo autentičtější.
Tato hra je hlavně příběhem o bratrství. O bratrství a nelehké cestě za jasně daným cílem - útěkem za hranice do Puerto Lobos. Každá z epizod má svůj specifický charakter a atmosféru. Vedlejší postavy tu jsou až na výjimky na vedlejší koleji, což je u "road movie" videohry vcelku pochopitelné. Proč mě ta hra zaujala a proč ji hodnotím lépe než předchozí díly? Jednoduše řečeno, něco mi dala. Něco, co jsem si z předchozích dílů neodnesl.
Po celou hru, tedy všechny díly série, nějakým způsobem postupujete a zároveň vychováváte svého mladšího bratra. V nespočtu situací korigujete, co je špatné, co je dobré a nelehko hledáte tu správnou rovnováhu, když svého mladšího sourozence učíte jak se poprat s životem na útěku. Co je morální a co už ne? Jaké chování a návyky jsou akceptovatelné a jaké už ne? To všechno je čistě na hráči, veškerá jeho rozhodnutí a dosavadní přístup jsou zúročeny nejvíce v posledním díle, kdy to, jakým způsobem hra skončí, nezáleží jen na tom, jestli na konci zvolíte ze dvou možností možnost A nebo B.
Celá hra mi dávala smysl v tom, že i malá rozhodnutí (která se jevila vcelku jako nepodstatná), měla v důsledku nějakou váhu. Hru opravdu neovlivňují jen ty situace, kdy máte obrazovku rozpůlenou na dvě části se dvěma volbami. Můžete svého bratra milovat i nenávidět (stejně tak jako i on vás), nic ale není černobílé a přímočaré a hlavně, jen těžko můžete předvídat, co vás na cestě čeká. Abych to zkrátil... hrál jsem asi tak, jak bych se asi zachoval já, kdybych byl v kůži hlavního hrdiny. Tedy, žádný Mirek Duším, ale zároveň ani nikdo, kdo by stavěl obecnou morálku nad potřeby přežití obou bratrů.
Mám upřímnou radost z toho, že se mi povedlo dosáhnout takového konce, jaký jsem si přál. Překvapilo mě, že tohoto ideálního konce dosáhla jen menší část hráčů, kteří hru dohráli. Za mě parádní vyústění doprovázené velkým finále a možná ještě překvapivějšími závěrečnými cut scénami, které vám ukáží něco, co byste asi úplně nečekali. aneb jak vaše rozhodnutí v kombinaci s moral rankem obou bratrů ovlivní vaše budoucí životy. Ale ano, přiznám se, že kdybych narazil na jiný alternativní konec, asi bych si takovou euforii ze hry neodnesl.
Ať si kdo chce říká co chce, u mě vede Life is Strange 2 na plné čáře a to tvrdím jako hráč, který si vesměs užil i předchozí díly. Samozřejmě má hra své chyby, místy trochu i hluchá místa, nicméně příběh, celkové provedení, variabilita možných zakončení, to celé ruku v ruce s přístupem tvůrců ve snaze posunout se někam dál a navíc v kombinaci s povedeným soundtrackem (kdo říká, že je slabý nebo nezapamatovatelný?), tohle vše je dohromady bomba. Alespoň tedy pokud máte bratra a nějakým deep shitem jste si společně v životě prošli.
Will miss you, Wolf brothers!
