Ještě teď se mi klepou ruce z posledního souboje. Mám pro vás dobrou zprávu, Doom Eternal je bezpochyby skvělá hra. Jenom to nejspíš nebude moct ocenit každý.
Eternal je bohapustá, divoká, testosteronová jízda, která během boje nedaruje hráči ani půl sekundy na vydechnutí. id Software posunul gunplay na nový level. Dobré základy představila už jednička, ale aktuální díl je dynamičtější co do pohybu. Double jump má Slayer už od začátku, ale už v druhé misi dostane double dash. Hra nemilosrdně trestá jakékoliv zpomalení, zaváhání nebo nedejbože kempení. Hráč neustále managuje nedostatek nábojů, přitom je jich neomezené množství. 200 HP a 100 brnění nedává žádný pocit bezpečí, stejně jako 1 HP není důvod pro kapitulaci. Jakákoliv nepříjemná situace je vždy řešitelná hráčovým skillem a bleskovou reakcí. Nikdy jsem neměl pocit, že by hra byla neférová, jakákoliv smrt je hráčovo špatné vyhodnocení situace. Hra působí chaoticky, ale ve skutečnosti je třeba dobře, ale zároveň rychle přemýšlet, koho zabít prvního, jakou zbraní, kterou následně přehodit, kam odskočit, kam si odběhnout pro náboje.. Zároveň po každé těžší bitvě máte pocit zadostiučinění, radost a cítíte se.. drsně?
Každopádně tady té radosti předchází zažití si ovládání. Ve hře je mnohem víc abilit, které proti prvnímu dílu musíte používat a pravda je, že v návalu akce je opravdu těžké myslet na vše, čím můžete pekelníky posílat zpět domů. Pravda ale je, že defaultní bindování kláves není dobré a i dokonce u posledního bosse jsem ještě přehazoval ovládání na jiná tlačítka (a BFG na osmičce je fakt vtip).
Co se týče nepřátel, přibylo velké množství hnusáků, které můžete masakrovat na stovky různých způsobů. Konvenčně střílet, grilovat, zmrazovat, sekat, řezat, mačkat, trhat. Jak jinak vše s psychopatickou radostí za doprovodu metalových riffů. Glory killy jsou někdy na úrovni Mortal Kombat fatalit. Je krásně vidět postupný progress s lepšími zbraněmi i vlastním skillem. Mozkopavouk je v prvním levelu na úrovni raid bosse, v poslední kapitole jenom dvousekundová dobíječka zdraví a brnění. Na konci všeho učení ale už přichází jenom příjemné volby. Rozmetat toho tlustoprda dvouhlavňovkou nebo trojtým rotačákem. Propláchnout arénu Kurevsky Velkou Zbraní nebo Odvytvářečem?
Eternal se znovu snaží i o příběh, které je skrz naskrz průměrný, ale je postavený na opravdu dobře (doslova) prokresleném loru. Hru doprovází hromada doplňkových textů a artworků a tady mega palec nahoru pro designéra. Vše s patřičným černým humorem ("Call three times six and we will gladly assist you."). Lokace jsou různorodé, naprostý opak sterilního Marsu z jedničky. S tím jde ale ruku v ruce i celé barevné ladění, u kterého si doteď nejsem jistý, jestli se mi líbí nebo ne. Moc k Doomu nesedí, na druhou stranu levely krásně prokoukly, i díky pěkné a na id Tech nebývale detailní grafice (minimálně co se modelů postav a prostředí týče).
Největší vadou na kráse tedy zůstává skloubení s plošinovkou. Stojím si za tím, že skákáním po platformách hráč stráví nanejvýš 10 minut v každé misi (které jsou 1,5 až 2 hodinové) a rozhodně to není dealbreaker, ale byla by blbost nad tím zavírat oči. Jsou samoúčelné, otravné, ruší tempo a do hry se vůbec, ale vůbec nehodí. Zvlášť proskakování oranžovými kondomy v předposledním lvlu bylo velký wtf.
Doom Eternal je pro mě milník mezi FPS. Všechny jiné střílečky na mě teď působí moc těžkopadně a pomale a dlouho se budu z jeho šíleného tempa zotavovat. Věřím, že se může některým dělat při všem tom rychlém pohybu a chaosu zle, ale je podle mě velká škoda hru odsoudit za málo nábojů nebo moc skákání, když zvlášť v pozdější fázi nabízí naprosto bezkonkurenční oldschool a zároveň invenční akci.
Eternal je bohapustá, divoká, testosteronová jízda, která během boje nedaruje hráči ani půl sekundy na vydechnutí. id Software posunul gunplay na nový level. Dobré základy představila už jednička, ale aktuální díl je dynamičtější co do pohybu. Double jump má Slayer už od začátku, ale už v druhé misi dostane double dash. Hra nemilosrdně trestá jakékoliv zpomalení, zaváhání nebo nedejbože kempení. Hráč neustále managuje nedostatek nábojů, přitom je jich neomezené množství. 200 HP a 100 brnění nedává žádný pocit bezpečí, stejně jako 1 HP není důvod pro kapitulaci. Jakákoliv nepříjemná situace je vždy řešitelná hráčovým skillem a bleskovou reakcí. Nikdy jsem neměl pocit, že by hra byla neférová, jakákoliv smrt je hráčovo špatné vyhodnocení situace. Hra působí chaoticky, ale ve skutečnosti je třeba dobře, ale zároveň rychle přemýšlet, koho zabít prvního, jakou zbraní, kterou následně přehodit, kam odskočit, kam si odběhnout pro náboje.. Zároveň po každé těžší bitvě máte pocit zadostiučinění, radost a cítíte se.. drsně?
Každopádně tady té radosti předchází zažití si ovládání. Ve hře je mnohem víc abilit, které proti prvnímu dílu musíte používat a pravda je, že v návalu akce je opravdu těžké myslet na vše, čím můžete pekelníky posílat zpět domů. Pravda ale je, že defaultní bindování kláves není dobré a i dokonce u posledního bosse jsem ještě přehazoval ovládání na jiná tlačítka (a BFG na osmičce je fakt vtip).
Co se týče nepřátel, přibylo velké množství hnusáků, které můžete masakrovat na stovky různých způsobů. Konvenčně střílet, grilovat, zmrazovat, sekat, řezat, mačkat, trhat. Jak jinak vše s psychopatickou radostí za doprovodu metalových riffů. Glory killy jsou někdy na úrovni Mortal Kombat fatalit. Je krásně vidět postupný progress s lepšími zbraněmi i vlastním skillem. Mozkopavouk je v prvním levelu na úrovni raid bosse, v poslední kapitole jenom dvousekundová dobíječka zdraví a brnění. Na konci všeho učení ale už přichází jenom příjemné volby. Rozmetat toho tlustoprda dvouhlavňovkou nebo trojtým rotačákem. Propláchnout arénu Kurevsky Velkou Zbraní nebo Odvytvářečem?
Eternal se znovu snaží i o příběh, které je skrz naskrz průměrný, ale je postavený na opravdu dobře (doslova) prokresleném loru. Hru doprovází hromada doplňkových textů a artworků a tady mega palec nahoru pro designéra. Vše s patřičným černým humorem ("Call three times six and we will gladly assist you."). Lokace jsou různorodé, naprostý opak sterilního Marsu z jedničky. S tím jde ale ruku v ruce i celé barevné ladění, u kterého si doteď nejsem jistý, jestli se mi líbí nebo ne. Moc k Doomu nesedí, na druhou stranu levely krásně prokoukly, i díky pěkné a na id Tech nebývale detailní grafice (minimálně co se modelů postav a prostředí týče).
Největší vadou na kráse tedy zůstává skloubení s plošinovkou. Stojím si za tím, že skákáním po platformách hráč stráví nanejvýš 10 minut v každé misi (které jsou 1,5 až 2 hodinové) a rozhodně to není dealbreaker, ale byla by blbost nad tím zavírat oči. Jsou samoúčelné, otravné, ruší tempo a do hry se vůbec, ale vůbec nehodí. Zvlášť proskakování oranžovými kondomy v předposledním lvlu bylo velký wtf.
Doom Eternal je pro mě milník mezi FPS. Všechny jiné střílečky na mě teď působí moc těžkopadně a pomale a dlouho se budu z jeho šíleného tempa zotavovat. Věřím, že se může některým dělat při všem tom rychlém pohybu a chaosu zle, ale je podle mě velká škoda hru odsoudit za málo nábojů nebo moc skákání, když zvlášť v pozdější fázi nabízí naprosto bezkonkurenční oldschool a zároveň invenční akci.
