Přiznám se, že nejsem úplně skalní fanda žánru stealth. Nějaké plížení, dlouhé čekání a schovávání se mě prostě moc nebaví. Možná proto jsem tuto dvou a půl dílnou sérii tak dlouho odkládal. Ta "půlka" pochopitelně patří Contract J.A.C.K., který má být podle všeho už jen obyčejnou střílečkou. To ale zjistím až později.
Každopádně první díl NOLFu mě přes všechna negativní očekávání celkem překvapil a nakonec se vůbec nejednalo o v prvé řadě stealth akci, ale o čistokrevnou 1st-person akčňárnu s několika stealth prvky. K tomu navíc okořeněnou o zajímavý špiónský příběh ze 60. let minulého století se skvělým a netrapným humorem. Vše podtrženo brilantní britskou angličtinou a různými jejími srandovními variacemi. Nejvíce mě bavil gentlemanský a snobský akcent pánů, povídajících si o nevýznamných hovadinách v totálně zakouřeném klubu, držíc v ruce sklenice červeného vína. Pokud alespoň obstojně rozumíte anglicky, určitě si tento geniální dabing postav užijete. Zároveň vám i pomůže překonat někdy až nelidsky dlouhá a místy nudná in-game videa mezi jednotlivými misemi.
Příběhová linka je zábavná, ze začátku tedy ne tolik, ale postupem času, čím více se blížíte ke konci, tím více vás začne vtahovat a vrcholí zajímavě a pro někoho možná i nečekaně. Já jsem si hru začal pořádně užívat až právě v její poslední třetině. Namátkou uvedu jízdu v kabinové lanovce a sestřelování útočících vrtulníků nebo jeskynní souboj s jedním z hlavních záporáků. Nebudu ho/ji konkrétně jmenovat.
Víceméně lze 85 procent hry The Operative: No One Lives Forever dokončit hrubým stylem bez potřeby skrývat se v temných zákoutích, je zde ale i pár levelů, kde je pro jejich úspěšné projití vyloženě vyžadován stealth postup bez spuštění jakéhokoliv alarmu. Kupodivu mě tyto speciální mise celkem bavily a ani po třicátém nahrání uložené pozice moc neotravovaly. Ve všech ostatních jsem se sice také snažil nevzbudit pozornost nepřátel a projít mapou pokud možno bez povšimnutí, ale co čert nechtěl, ten nepříjemný bzučák jsem vždy nakonec spustil a tím pádem ho i dalších minimálně deset minut poslouchal.
Zbraňový arzenál byl solidní, nejvíce jsem využil klasickou pistoli s tlumičem, ke konci pak i granátomet, který se ovšem choval úplně jako raketomet, tady si tvůrci asi trošičku popletli termíny. Nevadí. Špiónské pomůcky jsem nějak extra nepoužíval, oceňuji ale jejich nápaditost. Takový robotický pudl vypouštějící feromony je pro každého agenta jistě neocenitelný.
Co mi trošku vadilo, někteří nepřátelé se chovali nelogicky a chaoticky, jakmile mě spatřili, rozeběhli se a najednou z ničehonic odbočili do místa, kde jsem v tu chvíli vůbec nebyl. No tak schytali jednu do zátylku a bylo po problému. Asi chyba ve skriptech. Zmínit bych mohl také nelidskou výdrž stejných protivníků v pozdější fázi hry, oproti těm ze začátku, ale to už jsou u hry staré dvacet let jen nepodstatné detaily.
Nakonec ještě rozhodně musím uvést moment, který mě absolutně nejvíce pobavil. Po otevření jedněch z mnoha dveří v podzemním komplexu jsem zcela neočekávaně spatřil chlápka, který dělal u sklenky vína společnost kozlovi. Nebo naopak? Kozel dělal společnost chlápkovi? Kdo ví..