Praha, březen 1999. Na své nové PC s 3Dfx Voodoo2 instaluji z cover CD časopisu GameStar jednu z mnoha demoverzí, kterých mám tehdy v počítači násobně více, než plných her, jakýsi... Half-Life: Uplink. Po zhlédnutí úvodního dialogu mezi vědcem a securiťákem jsem naprosto pohlcen atmosférou výzkumného zařízení Black Mesa. Po dobu několika dní nehraji nic jiného. V následujících měsících dokola prozkoumávám Uplink po desítky hodin stále znovu a znovu. Někdy několikrát denně, někdy celý den. Zkouším se proplížit kolem vojáků, abych si je mohl prohlédnout hezky zblízka a odposlechnout si jejich rozhovor. Zkouším Barnyho dotlačit do výtahu, aby mi pomohl v následující mapě. Zkouším Barnyho ochraňovat a zároveň ho sleduji v akci, jak beze strachu, s glockem v ruce, pronásleduje vojáky vybavené samopaly. Quickloaduji. Zkouším se dostat na místa, kam bych se dostat neměl. Zkouším všechno. Až o mnoho dní později jsem Uplink nezapnul... Bylo to v den, kdy jsem si domů poprvé přinesl CD nadepsané "Half-Life" a objevování toho úžasněho světa mohlo začít nanovo.

Half-Life: Uplink je reklamou na videoherní umění na kterém se má vyučovat herní design. Je to mistrovská ukázka vývojářsko-vydavatelké disciplíny "demoverzí", která je dnes před vymřením. Uplink v každém hráči vyvolá chtíč ponořit se do světa prvního Half-Life a pro mě osobně navždy zůstane jedním z mých nejlepších videoherních zážitků.