Když jsem během brouzdání ve své GOG knihovničce zakopl o Vampire: The Masquerade – Bloodlines nebyl jsem si docela jistý, co mám očekávat. Jistě, věděl jsem, že se jedná o kultovní vampírské RPG, ale co dál? Co když jsem před dávnou dobou utratil peníze za něco, co mě nebude bavit? Tento otazník visel ve vzduchu do chvíle, než jsem se odhodlal a po hlavě jsem skočil do ulic Santa Monicy s cílem přijít této hře na zoubek... nebo mám spíše říci na tesák? (Nemohl jsem si odpustit.)
Co mi ze hry nejvíce utkvělo v paměti byla atmosféra a hudba. Stačí, abych uslyšel úryvek z městských motivů (konkrétně ze Santa Monicy nebo Centra LA) a ihned se dokážu v myšlenkách přenést do onoho prostředí temných špinavých ulic plných bezdomovců, prostitutek a potyček gangů. Prostředí je opravdu zvládnuté na jedničku a perfektně doplňuje celkový "drsnější" vibe hry. Lokace jsou zde mimo jiné značně limitované, ale zato je každý metr čtverečný využitý na maximum, až jsem se sám divil, s jakým "málem" si může hra vůbec vystačit.
S příběhem je to už lehce složitější. Není tragický nebo nikterak špatný, prostě mě tolik neoslnil. Zato je ale poutavě odvyprávěn. Hra si moji pozornost udržela až do konce a zvraty jsou z velké části překvapivé. To samé platí i pro úkoly vedlejší - jsou poutavé, zajímavé a jejich plněním si příjemně natáhnete herní dobu a zároveň dostanete přístup do lokací, do kterých byste se normálně nepodívali.
Postavy mě bavili, byli zajímavé a ve většině i dobře zahrané. Celkově svět a vampýrský lore je dobře promyšlený a rád jsem si zjišťoval podrobnosti od ostatních "našinců". Uvěřitelnosti světa také dopomáhá fakt, že každý vampýrský klan je unikátní jak vzhledově a povahově, tak ve schopnostech, v atributech, a i v interakcích s ostatními postavami.
Většinu questů lze udělat vícero způsoby. Potřebujete se dostat do sejfu? Můžete ho vypáčit… Nebo se můžete hacknout do počítače a otevřít ho… Nebo můžete prozkoumat okolí, pokud se někde napsané heslo neválí… Nebo můžete někoho slovně přesvědčit, ať vám heslo řekne… V tomto směru je hra otevřená a tohoto druhu game designu se osobně nemohu nabažit. Sám jsem se někdy divil, jak některé situace šly vyřešit jinak, než když jsem je řešil napoprvé. Nezapomínejte však na to, že občas budete muset některé skill pointy vkládat i do soubojů, kterých si hlavně ke konci hry užijete habaděj.
Souboje... no řekněme, že fungují. Osobně jsem zažil lepší soubojové systémy, ale zase bych neoznačoval souboje v VTMB fiaskem. Prostě svoji funkci plní. Když mě omrzel souboj na blízko, tak jsem mohl sáhnout po palných zbraních, kterých je ve hře řekl bych dost a střílení samotné také funguje. U některých zbraní máte i rozptyl, tudíž se vám může několikrát stát, že se do svého zvoleného cíle napoprvé... možná ani na podruhé... nebo napotřetí netrefíte. Mě osobně to tolik nerozčilovalo, ale věřím, že mnoho lidí by toto mohlo přímo nemile rozčilovat.
S negativy budu skromnější. Zamrzela mě závěrečná část hry, která je jak po herní, tak po příběhové stránce opravdu nudná a ničím vás už nedokáže překvapit *ehm* nepočítám-li Jackův závěrečný prank. Nasvědčuje tomu i fakt, že do posledních pěti hodin hraní jsem se nutil čtyři dny.
Menší problém jsem měl s animacemi, hlavně cutscenovými, které vypadaly groteskně. Není se ale čemu divit, když se bavíme o více než 15 let staré hře. Přesto v tomto směru hra moc dobře nezestárla. Graficky bych hře asi nic víc nevyčetl.
Bohužel za největší mínus hry považuji bugy. Bugy, které mohou kazit celkový dojem z tak skvělé hry. Na jeden takový jsem narazil hned na začátku, kdy jsem si v menu pro tvorbu charakteru mohl naplnit všechny atributy na maximum. Další bugy byly však neškodné jako například občas se vyskytující neviditelné dveře. Byly tady i bugy, kdy bossové během bossfightu udělali tzv. fintu „šup hlavičku pod vodičku“ a kompletně zmizeli z mapy. Po dlouhém a vyčerpávajícím hledání jsem se musel unáhlit k znovunačtení savu. Další bug ale šel ve prospěch mě, kdy se boss seknul na jednom místě a já do něho mohl vypálit všechny náboje, co jsem u sebe měl. Sice ten bossfight trval 15 minut, ale vyhrál jsem, a to je hlavní…
Kdybych měl své povídání shrnout, tak Vampire: The Masquerade – Bloodlines je opravdu skvělé a kvalitní RPG se skvělou atmosférou, skvělým soundtrackem, poutavým příběhem, zábavnou hratelností a znovuhratelností v podobě různorodosti jednotlivých vampýrských klanů. Co hru ale sráží je její nedotaženost v podobě zbytečných bugů a nudný závěr. Jinak hru ohodnotím jedním Ankarským sarkofágem z jednoho Ankarského sarkofágu.
PS: Po dohrání hry mohu s klidným svědomím říci, že mé nejoblíbenější slovo je sarcophagus.
[HERNÍ VÝZVA 2020 - 3. "♫♫♫"]
Co mi ze hry nejvíce utkvělo v paměti byla atmosféra a hudba. Stačí, abych uslyšel úryvek z městských motivů (konkrétně ze Santa Monicy nebo Centra LA) a ihned se dokážu v myšlenkách přenést do onoho prostředí temných špinavých ulic plných bezdomovců, prostitutek a potyček gangů. Prostředí je opravdu zvládnuté na jedničku a perfektně doplňuje celkový "drsnější" vibe hry. Lokace jsou zde mimo jiné značně limitované, ale zato je každý metr čtverečný využitý na maximum, až jsem se sám divil, s jakým "málem" si může hra vůbec vystačit.
S příběhem je to už lehce složitější. Není tragický nebo nikterak špatný, prostě mě tolik neoslnil. Zato je ale poutavě odvyprávěn. Hra si moji pozornost udržela až do konce a zvraty jsou z velké části překvapivé. To samé platí i pro úkoly vedlejší - jsou poutavé, zajímavé a jejich plněním si příjemně natáhnete herní dobu a zároveň dostanete přístup do lokací, do kterých byste se normálně nepodívali.
Postavy mě bavili, byli zajímavé a ve většině i dobře zahrané. Celkově svět a vampýrský lore je dobře promyšlený a rád jsem si zjišťoval podrobnosti od ostatních "našinců". Uvěřitelnosti světa také dopomáhá fakt, že každý vampýrský klan je unikátní jak vzhledově a povahově, tak ve schopnostech, v atributech, a i v interakcích s ostatními postavami.
Většinu questů lze udělat vícero způsoby. Potřebujete se dostat do sejfu? Můžete ho vypáčit… Nebo se můžete hacknout do počítače a otevřít ho… Nebo můžete prozkoumat okolí, pokud se někde napsané heslo neválí… Nebo můžete někoho slovně přesvědčit, ať vám heslo řekne… V tomto směru je hra otevřená a tohoto druhu game designu se osobně nemohu nabažit. Sám jsem se někdy divil, jak některé situace šly vyřešit jinak, než když jsem je řešil napoprvé. Nezapomínejte však na to, že občas budete muset některé skill pointy vkládat i do soubojů, kterých si hlavně ke konci hry užijete habaděj.
Souboje... no řekněme, že fungují. Osobně jsem zažil lepší soubojové systémy, ale zase bych neoznačoval souboje v VTMB fiaskem. Prostě svoji funkci plní. Když mě omrzel souboj na blízko, tak jsem mohl sáhnout po palných zbraních, kterých je ve hře řekl bych dost a střílení samotné také funguje. U některých zbraní máte i rozptyl, tudíž se vám může několikrát stát, že se do svého zvoleného cíle napoprvé... možná ani na podruhé... nebo napotřetí netrefíte. Mě osobně to tolik nerozčilovalo, ale věřím, že mnoho lidí by toto mohlo přímo nemile rozčilovat.
S negativy budu skromnější. Zamrzela mě závěrečná část hry, která je jak po herní, tak po příběhové stránce opravdu nudná a ničím vás už nedokáže překvapit *ehm* nepočítám-li Jackův závěrečný prank. Nasvědčuje tomu i fakt, že do posledních pěti hodin hraní jsem se nutil čtyři dny.
Menší problém jsem měl s animacemi, hlavně cutscenovými, které vypadaly groteskně. Není se ale čemu divit, když se bavíme o více než 15 let staré hře. Přesto v tomto směru hra moc dobře nezestárla. Graficky bych hře asi nic víc nevyčetl.
Bohužel za největší mínus hry považuji bugy. Bugy, které mohou kazit celkový dojem z tak skvělé hry. Na jeden takový jsem narazil hned na začátku, kdy jsem si v menu pro tvorbu charakteru mohl naplnit všechny atributy na maximum. Další bugy byly však neškodné jako například občas se vyskytující neviditelné dveře. Byly tady i bugy, kdy bossové během bossfightu udělali tzv. fintu „šup hlavičku pod vodičku“ a kompletně zmizeli z mapy. Po dlouhém a vyčerpávajícím hledání jsem se musel unáhlit k znovunačtení savu. Další bug ale šel ve prospěch mě, kdy se boss seknul na jednom místě a já do něho mohl vypálit všechny náboje, co jsem u sebe měl. Sice ten bossfight trval 15 minut, ale vyhrál jsem, a to je hlavní…
Kdybych měl své povídání shrnout, tak Vampire: The Masquerade – Bloodlines je opravdu skvělé a kvalitní RPG se skvělou atmosférou, skvělým soundtrackem, poutavým příběhem, zábavnou hratelností a znovuhratelností v podobě různorodosti jednotlivých vampýrských klanů. Co hru ale sráží je její nedotaženost v podobě zbytečných bugů a nudný závěr. Jinak hru ohodnotím jedním Ankarským sarkofágem z jednoho Ankarského sarkofágu.
PS: Po dohrání hry mohu s klidným svědomím říci, že mé nejoblíbenější slovo je sarcophagus.
[HERNÍ VÝZVA 2020 - 3. "♫♫♫"]
The Dark Pictures Anthology: Man of Medan