Pokud by se někdo pídil po tom, v jakém žánru mám největší mezery, budou to bezesporu RPGéčka. V mém případě to nejsou mezery, ale krátery gigantických rozměrů. Jeden takový kráter jsem se před časem pokusil zaplnit dohráním prvního dílu kultovní série Baldur’s Gate. Bohužel mi hra moc nesedla a dohrál jsem jí v podstatě se sebezapřením. A tak jsem se do druhého dílu nijak zvlášť nehnal. Nyní mohu říct, že to byla chyba.
Baldur’s Gate 2: Shadows of Amn se sice na první pohled zásadně od prvního dílu neliší, ale nejspíš to byly právě ty drobné detaily, které se vývojářům podařilo doladit, že mi najednou tahle hra chutnala od začátku až do konce. V první řadě musím pochválit nastavení obtížnosti. Najednou už nestačilo používat osvědčenou taktiku z prvního dílu, že střílím na dálku vším co mám, a když potvora dojde až ke mně, tak jí Minsc a Boo bací pořádným mečem. Zvlášť pokud si hráč nehlídá nepřátelské kouzelníky, tak vám za chvíli část party běhá v panice nebo chaosu po obrazovce, další část je paralyzovaná nějakým zpomalovacím kouzlem a na posledního chudáka se valí deset monster.
Na řadu tak přišlo studium manuálu, hlavně co se týká magie a zjišťování co je na co, a co je proti čemu dobré. Těch kouzel je tu na můj vkus až možná zbytečně moc, některá bych rovnou zrušil (takové Imprisonment je pěkné svinstvo… ), ale celkově mě magie fakt bavila. Některé souboje připomínaly šachovou partii s pečlivou přípravou, a došlo i na to, že jsem si po několikátém loadu psal do notýsku postup, co kdo bude dělat.
Překvapivě mě i po celou hru táhnul příběh. Zatímco v prvním díle tak nějak brzy zjistíte “vo co go” a až do konce jde jen o to zlikvidovat hlavního záporáka, ve dvojce mě po celou dobu vrtalo hlavou, o co tomu bubákovi Irenicusovi jde. A když jsem to nakonec zjistil, tak mi ho vlastně bylo i trochu líto, ale schytal to zmetek. :) Navíc mi ten příběh nepřišel až tak narušovaný těmi vedlejšími questy jako v jedničce, asi jsem jich i dost minul, a přesto mi to zabralo pořádnou porci času, než jsem hru dotáhl do konce.
Co se tedy zatím BG sérii nepovedlo, je probuzení mého zájmu o svět Forgotten Realms. Fakt jsem se tentokrát ze začátku snažil a poctivě jsem četl všechny nalezené knihy, ale prostě ne. Nakonec jsem to vzdal, akorát to rozbíjelo skvělý zážitek ze hry a ten svět mě zatím vůbec nezaujal. Je zvláštní, že u The Elder Scrolls se objevování toho lore pro mě stalo skoro tím nejdůležitějším aspektem série, tady to zatím vůbec nefunguje. Ale čert to vem, hra je to jinak parádní a rozhodně si BG série u mě vylepšila reputaci.
Baldur’s Gate 2: Shadows of Amn se sice na první pohled zásadně od prvního dílu neliší, ale nejspíš to byly právě ty drobné detaily, které se vývojářům podařilo doladit, že mi najednou tahle hra chutnala od začátku až do konce. V první řadě musím pochválit nastavení obtížnosti. Najednou už nestačilo používat osvědčenou taktiku z prvního dílu, že střílím na dálku vším co mám, a když potvora dojde až ke mně, tak jí Minsc a Boo bací pořádným mečem. Zvlášť pokud si hráč nehlídá nepřátelské kouzelníky, tak vám za chvíli část party běhá v panice nebo chaosu po obrazovce, další část je paralyzovaná nějakým zpomalovacím kouzlem a na posledního chudáka se valí deset monster.
Na řadu tak přišlo studium manuálu, hlavně co se týká magie a zjišťování co je na co, a co je proti čemu dobré. Těch kouzel je tu na můj vkus až možná zbytečně moc, některá bych rovnou zrušil (takové Imprisonment je pěkné svinstvo… ), ale celkově mě magie fakt bavila. Některé souboje připomínaly šachovou partii s pečlivou přípravou, a došlo i na to, že jsem si po několikátém loadu psal do notýsku postup, co kdo bude dělat.
Překvapivě mě i po celou hru táhnul příběh. Zatímco v prvním díle tak nějak brzy zjistíte “vo co go” a až do konce jde jen o to zlikvidovat hlavního záporáka, ve dvojce mě po celou dobu vrtalo hlavou, o co tomu bubákovi Irenicusovi jde. A když jsem to nakonec zjistil, tak mi ho vlastně bylo i trochu líto, ale schytal to zmetek. :) Navíc mi ten příběh nepřišel až tak narušovaný těmi vedlejšími questy jako v jedničce, asi jsem jich i dost minul, a přesto mi to zabralo pořádnou porci času, než jsem hru dotáhl do konce.
Co se tedy zatím BG sérii nepovedlo, je probuzení mého zájmu o svět Forgotten Realms. Fakt jsem se tentokrát ze začátku snažil a poctivě jsem četl všechny nalezené knihy, ale prostě ne. Nakonec jsem to vzdal, akorát to rozbíjelo skvělý zážitek ze hry a ten svět mě zatím vůbec nezaujal. Je zvláštní, že u The Elder Scrolls se objevování toho lore pro mě stalo skoro tím nejdůležitějším aspektem série, tady to zatím vůbec nefunguje. Ale čert to vem, hra je to jinak parádní a rozhodně si BG série u mě vylepšila reputaci.
Pro: Herní mechanika a možnosti, Aplikace D&D pravidel, Příběh, Atmosféra, Souboje
Proti: Pathfinding, Trochu překombinová magie, Nezajímavost světa Forgotten Realms (ale to je asi hodně subjektivní)