Ach, to je nostalgie, vzpomínám na tuto hru, jako by to bylo včera… Protože včera jsem ji dohrál. Naliju si teplého kakaodémona, pinkym si zašťourám v uchu a přenesu se do mladých let, kdy jsem důma spustil Dooma a pěstoval si strach ze střetu s prvním strašákem známým jako imp(otence). Teď už se ale imp(otence) nebojím, po dvou dětech pro mě plození skončilo a manželka odmítá i samotnou simulaci.
Nicméně při hrání Dooma mám strach stále, tentokrát proto, aby mě nikdo nepřistihl při pařbě v práci… Jé, šéfe, vy jste taky na databázi her? To byla jen legrace, hehe, já jsem takový šprýmař, víte? Nevyhazujte mě, prosím… Jo, takhle, já mám jít domů, protože mám nařízený home office? Ne, šéfe, prosím, neposílejte mě tam, doma je manželka a děti a být s nimi celý den, to… To je teprve to pravé peklo na Zemi!
Dobrá, Doom Eternal začíná, téměř okamžitě vás uvrhá do rodinného života, neboli do masakrální akce plné křiku, pláče a obsahů střev protékajících až na záda. Musíte být neustále v pohybu, nevydechnete si, ani oka nezamhouříte, budete neustále skákat, jak ty malé potvůrky pískají. Graficky je to paráda, tedy na první pohled, úplně vidíte ten obrázek amerického snu, vesmírná loď na předměstí, arbalest visí nad krbem, krásná zahrádka s rozkvetlou plasmou a ve sklepě vlastní raketomet, jen si to zarámovat. I příbuzní mají radost. „Jé, ty sis koupil dům eternál? To je super, konečně budu teta malého důminíka“, ale nikdo už vám neřekne, že dohrání trvá 18 let a obtížnost je defaultně ultra nightmare. Zkoušíte to speedrunovat, ale přeskakovat nejde, jen několika šťastlivcům se podaří najít glitch, kterým vystoupíte z mapy, říká se mu rozvod. Taky vynecháváte achievementy, kroužek stačí jeden, berete střelbu z brokovnice, po základním výcviku rovnou do práce, ale co naplat... Ono se to ne a ne odstěhovat z harddisku, holt pořídili jste si Doom Eternal. A ten vás chytne a nepustí.
A teď bych měl možná napsat i něco ke hře, že? Líbí se mi, že Doom je v akčních částech třeba hrát v podstatě jako Quake III Arenu nebo Unreal Tournament. Neustále se hýbat, hodně skákat, k dispozici máte i dost alternativních vychytávek, je to velmi efektivní a přitom jednoduché, dostanete to pod kůži snadno. Kdysi se tomu říkalo „hratelnost“ a ta je u Doom Eternal na špici, tedy alespoň, co se týče akčních scén. Pocit ze střelby je výborný, skoro jako u Dooma II ve své době. Pro někoho můžou být diskutabilní neakční části, kde po přiměřeně dlouhou dobu skáčete po platformách a hledáte další místnosti, které v nadsázce řečeno fungují jako samostatné arény. Myslím, že tvůrci se pokusil skloubit řežbu ze staré školy (vlastně přímo z té nejstarší školy, co se týče FPS) s několika novými prvky, to jest ten důraz na skákání. Přijde mi to zajímavé, docela se to povedlo.
Grafika u akčních her z dílny ID software vždycky zasluhovala pozornost, nutno podotknout, že hardwarové nároky stoupají jako penis statného pornoherce, ale dovolím si rýpnout do jedné – pro Doom opravdu nepodstatné – drobnosti. Já vnímám grafický pokrok mimo jiné také v tom, že hráči umožňuje lepší interakci s prostředím, viz Half-Life 2. Jenže Doom Eternal, ač v něm spatříte spoustu pěkných efektů i detailů, neumožňuje ničím ani pohnout. Vše je perfektně naaranžované, ale statické. Pokud se něco pohne, je to skript. Avšak klobouček dolů za design prostředí. Zříceniny velkoměsta prorostlé mimozemskou tkání, gotické pozůstatky hradů, levitující vesmírné trosky i vzdálené fantastické světy, dívá se na to krásně.
Pokud v něčem vidím prostor ke zlepšení, tak je to dle mého názoru atmosféra. Velmi jsem si užíval horor v Doomu 3, jenže ten pocit obav a respektu z každého impa za dveřmi je do herních mechanik Doom Eternal asi nepřenositelný. Doom Eternal je taková frenetická rambo mlátička, jejíž explicitní násilí je určeno pro pobavení, ne pro skutečné prožívání…
Nicméně při hrání Dooma mám strach stále, tentokrát proto, aby mě nikdo nepřistihl při pařbě v práci… Jé, šéfe, vy jste taky na databázi her? To byla jen legrace, hehe, já jsem takový šprýmař, víte? Nevyhazujte mě, prosím… Jo, takhle, já mám jít domů, protože mám nařízený home office? Ne, šéfe, prosím, neposílejte mě tam, doma je manželka a děti a být s nimi celý den, to… To je teprve to pravé peklo na Zemi!
Dobrá, Doom Eternal začíná, téměř okamžitě vás uvrhá do rodinného života, neboli do masakrální akce plné křiku, pláče a obsahů střev protékajících až na záda. Musíte být neustále v pohybu, nevydechnete si, ani oka nezamhouříte, budete neustále skákat, jak ty malé potvůrky pískají. Graficky je to paráda, tedy na první pohled, úplně vidíte ten obrázek amerického snu, vesmírná loď na předměstí, arbalest visí nad krbem, krásná zahrádka s rozkvetlou plasmou a ve sklepě vlastní raketomet, jen si to zarámovat. I příbuzní mají radost. „Jé, ty sis koupil dům eternál? To je super, konečně budu teta malého důminíka“, ale nikdo už vám neřekne, že dohrání trvá 18 let a obtížnost je defaultně ultra nightmare. Zkoušíte to speedrunovat, ale přeskakovat nejde, jen několika šťastlivcům se podaří najít glitch, kterým vystoupíte z mapy, říká se mu rozvod. Taky vynecháváte achievementy, kroužek stačí jeden, berete střelbu z brokovnice, po základním výcviku rovnou do práce, ale co naplat... Ono se to ne a ne odstěhovat z harddisku, holt pořídili jste si Doom Eternal. A ten vás chytne a nepustí.
A teď bych měl možná napsat i něco ke hře, že? Líbí se mi, že Doom je v akčních částech třeba hrát v podstatě jako Quake III Arenu nebo Unreal Tournament. Neustále se hýbat, hodně skákat, k dispozici máte i dost alternativních vychytávek, je to velmi efektivní a přitom jednoduché, dostanete to pod kůži snadno. Kdysi se tomu říkalo „hratelnost“ a ta je u Doom Eternal na špici, tedy alespoň, co se týče akčních scén. Pocit ze střelby je výborný, skoro jako u Dooma II ve své době. Pro někoho můžou být diskutabilní neakční části, kde po přiměřeně dlouhou dobu skáčete po platformách a hledáte další místnosti, které v nadsázce řečeno fungují jako samostatné arény. Myslím, že tvůrci se pokusil skloubit řežbu ze staré školy (vlastně přímo z té nejstarší školy, co se týče FPS) s několika novými prvky, to jest ten důraz na skákání. Přijde mi to zajímavé, docela se to povedlo.
Grafika u akčních her z dílny ID software vždycky zasluhovala pozornost, nutno podotknout, že hardwarové nároky stoupají jako penis statného pornoherce, ale dovolím si rýpnout do jedné – pro Doom opravdu nepodstatné – drobnosti. Já vnímám grafický pokrok mimo jiné také v tom, že hráči umožňuje lepší interakci s prostředím, viz Half-Life 2. Jenže Doom Eternal, ač v něm spatříte spoustu pěkných efektů i detailů, neumožňuje ničím ani pohnout. Vše je perfektně naaranžované, ale statické. Pokud se něco pohne, je to skript. Avšak klobouček dolů za design prostředí. Zříceniny velkoměsta prorostlé mimozemskou tkání, gotické pozůstatky hradů, levitující vesmírné trosky i vzdálené fantastické světy, dívá se na to krásně.
Pokud v něčem vidím prostor ke zlepšení, tak je to dle mého názoru atmosféra. Velmi jsem si užíval horor v Doomu 3, jenže ten pocit obav a respektu z každého impa za dveřmi je do herních mechanik Doom Eternal asi nepřenositelný. Doom Eternal je taková frenetická rambo mlátička, jejíž explicitní násilí je určeno pro pobavení, ne pro skutečné prožívání…
