První Dungeon Siege vyšel necelý rok po vynikajícím datadisku k Diablo II a často s ním bývá také srovnáván. To je samozřejmě nesmysl, protože tyto dvě hry mají ve výsledku pramálo společného. Jediným pojítkem mezi nimi zůstává zařazení v kategorii "hack & slash" RPG.
Tak za prvé, DS je lineární až to bolí. Od začátku, kdy je vaše postava přepadena na své farmě, až po závěrečnou bitvu s lehce pekelným nádechech, utíkáte neustále rovně po předem vyznačené cestě. Málokdy se objeví nějaká ta odbočka, která vede někdy k zajímavému, jindy zase ke zcela zbytečnému místu, kde můžete získat pár dalších předmětů pro své drahocené družijníky. Unikátní je v této hře neustálé střídání prostředí a terénů, za těch pár hodin klikání projdete lesy, podzemí, sklepení, písečnou poušť, ledové jeskyně, zasněžené vrcholky hor, bažiny, hřbitovy, hradební opevnění, několik městeček nebo dokonce jeskyni s překvapením v podobě bláznivého vynálezce, který na vás v této fantasy rubačce posílá tančíky, roboty a jiné plechové potvory. A to jsem ještě určitě na některé lokace zapoměl.
Za druhé, hlavní postavu lze před zahájením samotného příběhu pěkně vzhledově nakonfigurovat. Já volil vždy účes "na kohouta", protože je to prý znáámka punku. Postupem času dostanete možnost přibrat do své družiny mnoho dalších hrdinů, takže váš původní oblíbenec se pak v tom chumlu tak trochu ztrácí. Hru jsem většinou končil s počtem osmi charakterů, na obrazovce jsem v nich měl akorát zmatek a řídil jsem se vždy pouze bočním panelem s jejich náhledy a stavem zdraví a many. Taktéž starat se o tak početnou skupinu bojovníků co se týče jednotlivých kusů vybavení (brnění, zbraně, boty atd.) může netrpělivému hráči začít brzy lézt na nervy.
Za třetí, grafické zpracování bylo v době vydání kritikou i recenzenty docela chválené a i já jsem z něho byl celkem u vytržení. Bohužel, po těch letech neskutečně zestárlo, zkostrbatělo a dnes už mi zajímavé vůbec nepřipadá. Zato na začátku zmíněné Diablo II mi svým zpracováním imponuje dodnes. A to je prosím ještě o dva roky starší.
Hru jsem kdysi dohrál několikrát po sobě, bavilo mě především procházení krásných a stále proměnlivých prostředí, sbírání tun předmětů a ukládání je do pomocného inventáře v podobě chudáka osla, vzpomínám také rád na dlouhý předlouhý souboj s Ancient Dragonem někde ke konci hry po odbočení do jeskyně mimo hlavní cestu. Na druhou stranu mi vadila nemožnost volného pohybu, příliš velký počet postav k ovládání a systém boje, kdy stačilo celou skupinu válečníků označit a jedním klikem poslat na nepřítele. Boj se již poté odehrával automaticky. Ušetřilo mi to sice možná zánět karpálů, ale nepůsobilo to na mě dostatečně autenticky. 70%.