Druhý díl série Need For Speed zase takové terno nebyl. Z první pětice ho považuju společně s High Stakes (tu recyklaci obsahu jim prostě neodpářu) za slabší. Jenže kdo měl v té době tušit, že EA se teprve zahřívají. Po jedničce, která se snažila hrát na realističtější notu a auta tam pocitově vážila 5 tun, vypustili do světa jednu z nejlepších arkád té doby.

Ale není všechno zlato, co se třpytí. Výběr aut byl trošku prapodivný. Zhruba polovina reálné stroje a zbytek koncepty (i když nad GT90 jsem slintal ještě dalších pár let) a pak odemykatelné šílenosti typu Tombstone (Nascar auto v NFS... Cooooo?) Auta byla prostě oproti prvnímu dílu slabší a po našlapané jedničce to bylo trochu zklamání.

Všechny tratě taky nebyly kvalitativně stejné. Vedle nejkrásnější North Country, záludné Mystic Peaks a řecké Mediterraneo tu byla tréninková Proving Grounds, a pak dvě zcela průměrné Outback a Pacific Spirit. Bonusová Monolithic Studios se mi pak do hry vyloženě nehodila.

Nějak moc brblám, ale už s tím končím, protože vše přebila zabijácká hratelnost. Jízdní model byl sice nastaven stylem lepidlo na pneumatikách, ale ten pocit z rychlosti byl nepřekonatelný. A když se k tomu přidal split screen a cheat na traffic ála zúžení na D1? Větší adrenalin byste těžko hledali. Dodnes mě straší ve snech Outback a 2 skály uprostřed trati. Ty jsem bezpečně trefil skoro pokaždé. Ale závodili jsme s kamarádem znovu a znovu až do doby, kdy moji rodiče už po mě málem vyhlašovali pátrání. Čas prostě nehrál roli a my se vždycky dokonale zapomněli.

Dnes už to samozřejmě taková pecka není, ale stačí spustit hru, ozve se v menu song od pána jménem Rom Di Prisco a všechny vzpomínky a adrenalin se okamžitě vrátí.