Věřte tomu, nebo ne, ale s kultovním drsným policistou se letos setkávám poprvé. Už dlouho jsem o něm slýchával superlativy - jak je jeho příběh nejepičtější, nejpropojenější a hlavně nejzábavnější. Pokud se na nějakou hru valí taková chvála, fanoušek žánru se k ní dřív nebo později dostane. A když se konečně nabídla chvíle v podobě herní výzvy, kam první díl zapadá fantasticky, nedočkavě jsem nainstaloval celou trilogii a těšil jsem se, co všechno mě čeká.

Jedničku jsem si docela užil. Bavila mě střelba, zaujal mě příběh a byl jsem zvědavý, co se bude dít dál. Od dvojky jsem čekal podobný, ne-li lepší zážitek. A možná i z toho důvodu jsem z ní vyšel poměrně zklamaný. Místo přímého navázání a pokračování v příběhu jsme skočili o dva roky dopředu, Max a Mona se změnili k nepoznání nejen vzhledem, ale především charakterově, atmosféra přeřadila z mrazivé bouře na tuctovější déšť, a já si na žádnou ze změn ne a ne zvyknout. Všechno pak srazil na kolena závěr, který vůbec nic neobjasnil a nechal ve mně pouze otázku "A to mělo být jako ono?" I přes to všechno mě ale trojka zajímala. Doufal jsem, že nový začátek sérii prospěje a pro jednou se povede odvyprávět příběh od začátku do konce tak, že budu spokojený.

Ovšem jak jde poznat z mého hodnocení, necítím to tak, a bohužel musím říct, že se pro mě jedná o nejslabší díl. Už od otevření menu jde jasně poznat, že trojka bude jiná. Fakt bych ale nečekal, že až takhle jiná. Zmizelo skoro všechno, co z prvních dílů dělalo jedinečné hry - noir atmosféra (i když ve dvojce byla slabší, pořád nebyla špatná), stylizace do komiksů, plynulost gameplaye, nadčasová grafika (oproti dvojce jsou textury hrozně rozostřené) a hlavně pohodlné ovládání v čele s parádním systémem ukládání. Tady je všechno jako postavené na hlavu - gameplay se skládá z koridorů, kterými proběhnete, v každém pozabíjíte nepřátele, a při vstupu do dveří se spustí dlouhá cutscéna, která vás příběhově zavede do dalšího koridoru. Ovládání je pěkně naprd (zejména systém krytí), z nepřátel je hrstka hub na náboje a autosavy dohání k šílenství, protože kvůli nim musíte po každé smrti dělat celý koridor znovu.

Příběh samotný by nebyl vůbec k zahození. V jádru je sice stejně prostý jako u prvních dvou dílů (představíme několik organizací, které vám jdou po krku, a postupně se mezi nimi objeví hlavní záporák se svým evil plánem, kterého zabijete), ale to nemusí být nutně na škodu. Co je špatné, je jeho podání. Zběsilé vyprávění se tu mixuje s umělým natahováním (poslední dvě kapitoly byly naprosto úmorné) tak strašným způsobem, že ani ty nejlepší momenty s Raulem Passosem nezanechají takový dopad, jaký by mohly. Nejvíc to zamrzí u flashbacků, které působí jenom jako vyplňovačky prázdného místa a prodlužování herní doby.

Jedinou dobrou věcí, a taky důvodem, proč to vůbec ještě funguje, je dabing Jamese McCaffreyho v roli Maxe Payna. Jeho cynické monology pozvednou i ty nejnudnější momenty o stupínek výš, a bez něj by se už opravdu jednalo o hodně tuctový herní zážitek, obzvlášť se zbytkem zvukové stránky. Minimálně soundtrack až moc ustoupil do pozadí přestřelek místo dotváření atmosféry.

Pokud bych to měl nějak shrnout, jedná se o totální převrácení všeho, co dělalo Maxe Maxem. U jedničky a dvojky jsem měl nějaké výhrady, tady jsou vytočené do červena. Bohužel musím říct, že jsem si sérii jako takovou ani neoblíbil a jsou to pro mě docela obyčejné střílečky. A jestli někdy vyjde čtyřka, odzkouším ji pouze v případě, že se technickým zpracováním bude jednat o návrat k prvním dílům, i když mám pocit, že by i tak příběhově nebylo kde navázat.