Druhý díl v pořadí je zároveň i můj druhý nejoblíbenější a zároveň jsem ho hrál i jako druhý v časové posloupnosti, to jen aby těch dvojek nebylo málo. Kdysi se mi dostalo do ruky vydání s českým dabingem, který na mě už tenkrát působil tuze směšně a připadal mi spíše jako fanouškovský přídavek než věc, kterou bych měl brát vážně. Pamatuji, jak jsme si z něj s kamarády dělali legraci. "Roland byl hodný a Archibald byl zlýý.." No nekecej.
Nyní už si čas od času pustím pouze originální verzi s datadiskem Heroes of Might and Magic II: The Price of Loyalty .

Oproti dnes již hodně zastaralé jedničce Heroes of Might and Magic: A Strategic Quest působí dvojka docela svěžím dojmem, grafická stránka pohádkového, možná bych si dovolil říct až dětského ražení, rozhodně neurazí a co se týče hudebního podkresu, ten dominuje na všech frontách a v některých případech dokonce i překonává téměř dokonalý třetí díl. Jedná se samozřejmě jen o můj názor.
S jednotlivými městy a jednotkami v nich (i mimo ně) jsem byl vždy nadmíru spokojen a vlastně zde se mi celkové uspořádání líbilo nejvíce ze všech dílů, které jsem zatím hrál. Hrdinové získali nějaké možnosti navíc a hlavně! bitvy už mě konečně bavily a jednotky nezabíraly půlku obrazovky. Výborně!

No a na závěr bych jen rád upozornil, že Heroes of Might and Magic II: The Succession Wars zdárně pokračuje v sérii neskutečné náročnosti a od půlky hry v příběhovém režimu jsem se už jen vztekal a loadoval a rozehrával jednotlivé questy pořád dokola a dokola od začátku. Nevím, co si tím vývojáři chtěli dokázat. Možná je i chyba ve mně a prostě nejsem dostatečně schopný hráč. Přiznávám, že ovládání dvaceti hrdinů naráz mě nikdy moc nebralo, spíše jsem vždy věnoval pozornost dvěma, maximálně třem na jedné mapě. To platí obecně na celou sérii. Tak i tak, po několika letech se mi tuto krásně vypadající šílenost podařilo dokončit i včetně datadisku a své místo v mém žebříčku vynikajících her rozhodně má. 85%.