Ať je to jak chce, první princátko bohužel musím trochu sepsout. Zásluhy mu tím rozhodně neberu, nicméně mé hodnocení je v tuto chvíli na absolutně horní hranici, kterou jsem ochoten unést.

Totiž, obecně tituly, které mě jakýmkoliv způsobem omezují časovým limitem bytostně nesnáším. Jsem schopen akceptovat například jednu takovou misi v rámci celé hry, ale už i to se mi strašně strašně moc nelíbí. No a Prince of Persia je vlastně celý jeden takový časový limit. A ještě k tomu šedesátiminutový. Za tu hodinku tedy (krom jiného!) musím stihnout projít dvanáct levelů se stupňující se obtížností, přeskákat desítky šílených propastí, pokořit nespočet nepřátel, zasoupeřit si sám se sebou a nakonec porazit velmi hbitého zlouna Jaffara. No ježkovy voči..těžko pochopit, že jsem to kdysi dohrál.

Hlavní postava umí na svou dobu solidní psí kusy, namátkou třeba poklek, výskok, přitáhnutí a spuštění se, běh i chůzi a ovládá i zbraň v podobě meče, který si ale musí nejprve najít na dně žaláře. Jak jinak. Protivníci jsou ze začátku ještě docela amatéři, postupem času ale logicky začíná přituhovat a v pokročilé fázi hry jsem mnohdy "skapal" i na nich. Když tedy nepočítám pády do hlubin, napíchnutí se na bodáky nebo rozčtvrcení se o mechanická kusadla.

Je to zkrátka hra pro lidi, kterým nevadí u jednoho titulu sedět desítky hodin jen kvůli tomu, aby se naučili veškeré herní postupy defakto nazpaměť a poté je zdárně aplikovali v praxi. Nebo také pro hráče, kteří mají ještě před samotným začátkem po levé ruce dva návody, po pravé druhou obrazovku s "let´s playem" a do toho si pro jistotu ještě ťuknou cheat na nesmrtelnost, aby to nebylo tak těžké. Já nejsem ani jedno z toho. Hodnotím 70%. Třetina z těch procent ale patří na svou dobu inovátorským herním mechanismům a statutu herní legendy.