Hra, která je příjemná na hraní, ale zároveň i hodně nepříjemná. Hra, která vyvolává lyrické pocity, jemně si hraje s emocemi, ale umí silně zapůsobit. Místy působí až jako umělecké vyjádření. Je tajemná, záhadné, já bych se nebál říct správně japonská. Její hraní jsem si po celou dobu užíval, ale na konci jsem byl rád, že hrací doba nebyla delší, než nějakých 7 hodin.

Začnu tím nepříjemným a to je ovládání. Ano, jsem kopyto přes gamepadem, ačkoliv za poslední dobu jsem se dost posunul a většinu RPG nemám problém již zahrát, vlastně i FPS jsem schopný (ač někdy horko těžko) ustřílet na těžší obtížnosti. S hrou jsem neměl problém ve smyslu, že by ovládání nějak zvlášť přidávalo na obtížnosti, ale působilo hrozně krkolomně, nepřirozeně. Kamera občas vyloudila klasické konzolové bolehlavy, páčky přeskakovali necitlivě, ale jelikož jsou souboje poměrně lehké a velice snadno si je zautomatizujete, tak vám nejvíc zabrat dá obyčejná jízda na koni.

K soubojům se ještě rád vyjádřím. První 3-4 kolosy jsou, co do zábavnosti, velmi svěží záležitostí. Obtížnost je... no, zvláštní. Není to o tom něco rvát na sílu, s něčím se piplat a modlit se, ať to váš health bar či stamina vydrží. Nehledáte nějaká speciální komba, fičury, skilly. Ale jednoduše se snažíte najít jednu slabinu, kterou proti kolosovi využijete a pak už to jde jako po másle. Ovšem tu slabinu můžete občas hledat i 15 minut a mezitím jenom slabě pobíháte, dostanete nějakou obecnou radu, která vás může dost posunout, ale někdy jen lehce naznačí.

Problém nastává v okamžiku, kdy se jednotlivé souboje začnou lehce opakovat. Ano, každý kolos je originální a vždy přinese něco málo nového, problém je, že 7-8, 14-15 vás již ničím nepřekvapí, respektive to překvapení je dosti marginální. Takže největší výzva pak spočine v tom, že zapomenete, že existuje něco jako delší krok.

Hratelnost jako taková prostě není žádná sláva. Zabaví, ale jen chvilku, vlastně spíš potrápí a méně trpělivé spíš naštve svou neohrabaností. Nicméně hlavní síla hry tkví v její kráse. Ať už mluvíme u vizuální stránce, hudební či způsobu, jakým je vám podaný příběh.

Vizuální stránka byla nádherná. Zprvu jsem si říkal, vlastně už podle obrázků, které jsem viděl přes spuštěním hry, že se jedná o poměrně jednotvárnou a nepříliš zajímavou záležitost. Jak moc jsem se zmýlil. Já se po celou dobu hry kochal, užíval si, když kolem mě proletěl motýl či mi těsně vedle koně proběhla ještěrka. Výhledy jsou často dech beroucí a samotní kolosové impozantní. U nich jsem měl pocit, jako když jsem na dovolené bloudil po historických památkách Říma. Mají totiž takové to antické kouzlo. Když k tomu přičtete soundtrack, tak se jedná o vskutku silný audiovizuální zážitek.

Příběh samotný je poměrně jednoduchý, ačkoliv má překvapivý vývoj a neočekávaný závěr. Ale ten způsob, jakým je servírovaný, jakou má poetiku, jak to na vás nevalí filmeček za filmečkem a neutápí vás ve velkém množství textu, ale pomalu a klidně se posouvá a spěje k nějakém vyústění... Já osobně to považuji již za umělecké vyjádření, které překračuje standardy v herním průmyslu. A zpětně když jsem si ho ještě jednou urovnával v shrnutí na internetu jsem zjistil, že jsem si nevšiml několika podstatných detailů.

Po spoustě stránkách jsem si hru nesmírně užíval, ale zároveň jsem pociťoval i jisté, rozhodně ne bezvýznamné, nepříjemnosti. Na hru se krásně kouká, výborně se poslouchá (nevím, jestli je i jiná možnost, ale rozhodně hrát s japonským dabingem), skvěle se vnímá příběh, ale nehraje se úplně nejlépe. Nicméně zážitek to byl velmi silný, rozhodně více takových her.