Ani vlastně nevím, co mám na prvních a jednoznačně nejlepších Commandosech rád nejvíce. Skvělou válečnou atmosféru, odlišné charaktery se svými jedinečnými schopnostmi a specifickou výbavou, úvodní informační intra před každou misí, krásně vykreslená měnící se prostředí nebo zmatené němčoury poletující po základně a pokřikující bájné Alarm! Alarm!, o chvíli později ležící v tratolišti krve? Těžko říct. Každý z těchto vyjmenovaných střípků je svým způsobem jedinečný a dohromady potom spolu tvoří jeden téměř dokonalý celek.

Bez používání klávesových zkratek s nějakým šíleně rychlý postupem kupředu moc nepočítejte, tady je potřeba naprosté preciznosti a obecného přehledu o celé situaci na dané mapě. Ku pomoci vám může být akorát možnost zjistit, kam se nepřátelský voják aktuálně dívá. Pro postup hrou je každý z charakterů nepostradatelný, nejvíce jsem si ale oblíbil Divera a Drivera. Mariňáka kvůli své schopnosti plavat pod vodou a řidiče jen pro svůj nezaměnitelný akcent a hlášky. Takové "Suuuure thiing!" nebo "No prooblem maan!" mě nikdy neomrzí. Ostatní mi pochopitelně také imponovali, nezapomenutelný je třeba i takový Spy a jeho časté převlékání kabátu. Doslova.

Co se mi na Commandos: Behind Enemy Lines krom výše uvedeného ještě líbí? Její délka. Ta je i díky nastavené obtížnosti monumentální, dvacet misí nabitých zajímavými úkoly a odstraňováním hloupých skopčáků mi opravdu na nějakou dobu vystačilo. Její datadisk Commandos: Beyond the Call of Duty. Ještě těžší, ještě lepší. Dále obecně možnost ovládat i dopravní prostředky nebo celková docela i reálně uvěřitelná výbava každého z charakterů. Ten má jenom několik nábojů do ostřelovací pušky, tamten zase jen tři lékárničky. Prostě paráda. Žádné z dalších pokračování už mě nikdy tak moc nezaujalo. Výhrady zde snad žádné nemám. 90%.