Mám rád, když hry (filmy, knihy, ...) zpracovávají taková témata a pokládají takové otázky, které nutí člověka k zamyšlení. Díky tomu to měla SOMA u mně už předem skoro vyhráno. Příběh (a trocha toho filozofování) je tu hlavním lákadlem a tvůrcům se musí nechat, že tato složka se jim opravdu podařila. Líbilo se mi, že hráči ani není vnucována žádná správná "odpověď", vše záleží na Vás jak si to přeberete, a k tomu slouží i pár rozhodnutí která má hráč ve hře učinit. Nejsou to rozhodnutí ovlivňující příběh, ale rozhodnutí která ukážou Váš postoj ke všemu. Kdopak z Vás nechal původního Simona po zkopírování žít?
Příběhovou část jsem vychvaloval v předešlém odstavci, co ale nijak nestojí pozadu je i samotná atmosféra. Podmořské laboratoře v prvním okamžiku dají vzpomenout na první, případně druhý, Bioshock, ale není třeba se bát nějakého okázalého opisování, SOMA působí dostatečně originálně. A strašidelně. A ještě depresivně. Oceňuji, že nepřátelé byli dávkováni postupně a navíc i střídmě (jsou místa kde žádné monstrum nepotkáte, ale i tak stále čekáte kde se co objeví, což dobře pomáhá budovat atmosféru), ale na druhou stranu je to zase největší slabina hry. Pokud to srovnám s Alien: Isolation, kde plížení kolem vetřelce bylo hlavním prvkem hratelnosti (a svým způsobem zábavným), tady mě to spíše otravovalo. Někdy to končilo zběsilými sprinty po místnostech, někdy zase až velkým množstvím "plížení" přes jednu sekci ačkoliv je monstrum reagující jen na zvuk poměrně originální, a nezapomenu na první setkání s ním, kdy stálo těsně přede mnou a já ani nedýchal a někdy jen doufáním, že to nějak zdárně se štěstím prokličkuji do cíle a obludě se vyhnu. A že nejsem jediný, kdo pokládá tuto část hry za nejslabší, dokládá i pozdější aktualizace, která zabraňuje tomu aby Vás nepřátelé mohli zabít.
Suma sumárum jsem byl ale s hrou hodně spokojený. Jsou tam věci, které by ještě snesly vylepšení, ale příběh to táhne hodně nahoru a já si po delší době zahrál opět něco, co mě nutí se zamyslet. Konec hry byl pomyslnou třešničkou na dortu, lépe to snad ani zakončit nešlo. Aneb jak dostat happy end a depresivní konec současně. Je to holt jako hod mincí.
Příběhovou část jsem vychvaloval v předešlém odstavci, co ale nijak nestojí pozadu je i samotná atmosféra. Podmořské laboratoře v prvním okamžiku dají vzpomenout na první, případně druhý, Bioshock, ale není třeba se bát nějakého okázalého opisování, SOMA působí dostatečně originálně. A strašidelně. A ještě depresivně. Oceňuji, že nepřátelé byli dávkováni postupně a navíc i střídmě (jsou místa kde žádné monstrum nepotkáte, ale i tak stále čekáte kde se co objeví, což dobře pomáhá budovat atmosféru), ale na druhou stranu je to zase největší slabina hry. Pokud to srovnám s Alien: Isolation, kde plížení kolem vetřelce bylo hlavním prvkem hratelnosti (a svým způsobem zábavným), tady mě to spíše otravovalo. Někdy to končilo zběsilými sprinty po místnostech, někdy zase až velkým množstvím "plížení" přes jednu sekci ačkoliv je monstrum reagující jen na zvuk poměrně originální, a nezapomenu na první setkání s ním, kdy stálo těsně přede mnou a já ani nedýchal a někdy jen doufáním, že to nějak zdárně se štěstím prokličkuji do cíle a obludě se vyhnu. A že nejsem jediný, kdo pokládá tuto část hry za nejslabší, dokládá i pozdější aktualizace, která zabraňuje tomu aby Vás nepřátelé mohli zabít.
Suma sumárum jsem byl ale s hrou hodně spokojený. Jsou tam věci, které by ještě snesly vylepšení, ale příběh to táhne hodně nahoru a já si po delší době zahrál opět něco, co mě nutí se zamyslet. Konec hry byl pomyslnou třešničkou na dortu, lépe to snad ani zakončit nešlo. Aneb jak dostat happy end a depresivní konec současně. Je to holt jako hod mincí.
Cyberpunk 2077