Doom 64 ve mně vyvolal hned několik otázek – proč někdo jen pro konzoli vytvořil komplet nové levely? Proč když už existovaly nové levely, nevyšla hra i na PC? A proč jsem takový borec? Inu, hrát tuhle hru v roce 1997 a vědět v té době, že ze mě bude takový borec, byl bych býval mnohem šťastnější…
Líbí se mi příjemné změny ve vizuálním hávu. Úplně první pohled po spuštění hry jasně evokuje Quake, barvy jsou trochu více do temno-gotično-vyblita, ale v tom dobrém slova smyslu, oblíbená brokovnice je jasně z Quake převzatá. Následují stísněné chodby evokující prostředí vesmírné stanice s několika počítačovými obrazovkami, při kterých jsem si zase vzpomněl na System Shock. Ovšem nebojte se, Doom 64 se hraje naprosto stejně jako Doom (II) a to je paráda! Prvotní prolézání úzkých chodeb jsem dával na vrub konzolové verzi hry, kdy jsem předpokládal, že manévrovat ve volném prostoru by mohlo být na gamepadu asi příliš obtížné, ale mýlil jsem se. Po chvíli hraní se otevřou i větší arény plné starých známých příšer, ale s novým kabátkem. Monstra skutečně vypadají lépe, více děsivěji a tím i „mocněji“. A zde musím na moment odbočit a výjimečně pochválit v first person shooteru také hudbu. No a vlastně i zvuky celkově, ty jsou ze starého Dooma zkopírované, ale jen se potvrzuje, že je vytvářel nějaký génius. Věřte nebo ne, ale místy jsem se téměř bál. Nebyl to strach jako u hororu, ale takový ten znepokojivý pocit zvýšené nervozity.
Hrál jsem na druhou nejvyšší obtížnost a pro zkušeného hráče to byl ideální stav, zažil jsem hromadu chytlavých masakrů, finální level byl epický a dokonce i lepší než závěr Dooma I a II. Jako jistou designérskou neobratnost vnímám občasné podpásovky, kdy se Vám nateleportují potvory přímo do zad. Také musím přiznat, že jsem si moc neužíval nutnost projít jeden level několikrát tam a zpět, když byly zrovna klíče a dveře rozmístěny schválně „zig zag“ na opačných stranách mapy. Projevilo se to ale spíše tak, že bych Dooma 64 nechtěl hrát opakovaně, ne že bych si naše poprvé neužíval.
Při příležitosti hraní Dooma ze staré školy jsem si uvědomil ještě jednu zajímavou věc. Za celou dobu existence žánru FPS jsem asi v žádné jiné hře nezažil tak uspokojivý pocit ze střelby, jako když v Doomu narvete dvouhlavňovku pinky demonovi přímo do nosu a zmáčknete spoušť…
Líbí se mi příjemné změny ve vizuálním hávu. Úplně první pohled po spuštění hry jasně evokuje Quake, barvy jsou trochu více do temno-gotično-vyblita, ale v tom dobrém slova smyslu, oblíbená brokovnice je jasně z Quake převzatá. Následují stísněné chodby evokující prostředí vesmírné stanice s několika počítačovými obrazovkami, při kterých jsem si zase vzpomněl na System Shock. Ovšem nebojte se, Doom 64 se hraje naprosto stejně jako Doom (II) a to je paráda! Prvotní prolézání úzkých chodeb jsem dával na vrub konzolové verzi hry, kdy jsem předpokládal, že manévrovat ve volném prostoru by mohlo být na gamepadu asi příliš obtížné, ale mýlil jsem se. Po chvíli hraní se otevřou i větší arény plné starých známých příšer, ale s novým kabátkem. Monstra skutečně vypadají lépe, více děsivěji a tím i „mocněji“. A zde musím na moment odbočit a výjimečně pochválit v first person shooteru také hudbu. No a vlastně i zvuky celkově, ty jsou ze starého Dooma zkopírované, ale jen se potvrzuje, že je vytvářel nějaký génius. Věřte nebo ne, ale místy jsem se téměř bál. Nebyl to strach jako u hororu, ale takový ten znepokojivý pocit zvýšené nervozity.
Hrál jsem na druhou nejvyšší obtížnost a pro zkušeného hráče to byl ideální stav, zažil jsem hromadu chytlavých masakrů, finální level byl epický a dokonce i lepší než závěr Dooma I a II. Jako jistou designérskou neobratnost vnímám občasné podpásovky, kdy se Vám nateleportují potvory přímo do zad. Také musím přiznat, že jsem si moc neužíval nutnost projít jeden level několikrát tam a zpět, když byly zrovna klíče a dveře rozmístěny schválně „zig zag“ na opačných stranách mapy. Projevilo se to ale spíše tak, že bych Dooma 64 nechtěl hrát opakovaně, ne že bych si naše poprvé neužíval.
Při příležitosti hraní Dooma ze staré školy jsem si uvědomil ještě jednu zajímavou věc. Za celou dobu existence žánru FPS jsem asi v žádné jiné hře nezažil tak uspokojivý pocit ze střelby, jako když v Doomu narvete dvouhlavňovku pinky demonovi přímo do nosu a zmáčknete spoušť…
