Herní výzva 2020 - 5. "Moje jméno je..." (Hardcore varianta)
Tak s Remedy jsme si nepadli do oka ani napotřetí. V Alanu Wakovi jako by přesně zkombinovali nedodělaný příběh prvních dvou Maxů a hratelnost s grafikou třetího. Výsledkem měl zřejmě být psychologický hororový thriller, který nemá obdoby. Něco se ale muselo zvrtnout, protože psychologické to nebylo, horor se po chvilce mění na frustraci a veškerý thrill tu reprezentuje nekonečná a repetetivní akce.
Příběh je skrz naskrz brakový a neustále jsem z něj měl pocit, že Sam Lake při své údajné izolaci u jezera neměl nápady, tak se podíval na Nekonečný příběh, otevřel pár Kingovek a řekl si "dobrý, to nějak zkombinuju a zbytek vymyslíme při programování". I přes očividnou (a zčásti i přiznanou) inspiraci však jeho výsledná podoba není úplně k zahození, a k mému nemalému překvapení se docela i dařilo jej gradovat. To všechno až do samotného zakončení. Místo mnou vysněného hořkosladkého konce, ve kterém Wake přijme skutečnost, že svou ženu vepsat do příběhu znovu nemůže, a učí se s tím žít společně s Barrym, Sarah a terapií u doktora Hartmana, jenž to s ním od počátku myslel dobře, a na který opravdu nebude navazovat sequel, tu máme neuspokojivý otevřený (polo)konec, po němž nakonec sequel prostě přijít musí. A to jsem opravdu doufal, že budu mít nakonec pozitivní dojem alespoň z povedeného příběhu.
Hlavní postava je oproti Maxi Paynovi mizerně charakterizovaná. Kde Maxovy nabručené monology barvily postavu a překládaly hráči její myšlenky, tam Alan prostě popisuje, co právě dělá a na co se chystá, pochopitelně v minulém čase, jak už je u Remedy zvykem. Jeho hlavní vlastností je, že ztratil ženu, a schopností zbraně, které údajně drží poprvé v životě.
Gameplay je strašný. Držíte světlo, kterým osvítíte všechno ve své cestě, popřípadě následně rozstřílíte, pokud osvícení nestačí. Bojujete proti třem nepřátelům pořád dokola, občas se na vás vrhnou vznášející se věci a možná přijde i pár bossů. Na začátku každé epizody je krátký úvod za světla, následují dvě hodiny bloudění lesem v noci a konec se vás snaží navnadit na epizodu další nějakým šokujícím okamžikem v příběhu. Zkrátit to celé na půlku a vyházet veškeré samostatné putování lesem s nízkým počtem nábojů, ve kterém jsou posedlí ještě tak tisíckrát otravnější než ve skupině, a hře by to ohromně prospělo.
A proč že tedy mířím s hodnocením tak vysoko a nezůstanu někde u padesátky jako pár dalších uživatelů na databázi? Právě kvůli již zmíněné gradaci příběhu ve třetí, čtvrté a především páté epizodě. A nejen tomu. Dostáváte v nich větší množství nábojů, díky čemuž se souboje stávají snesitelnějšími, a dokonce občas i zábavnými. Ocitáte se v zajímavějších situacích (pódium, vrtulník, přístav) a připojují se k vám vysoce užiteční a milí Barry se Sarah. V některých částech jsem se dokonce i opravdu začínal bavit. Něco, co mi po prvních dvou epizodách přišlo zhola nemožné. A kdyby konec stál za to, možná bych střelil hodnocení ještě výš a těšil se na znovudohrání. Takže se vlastně nakonec nejedná o zas až tak velkou prohru.
Tak s Remedy jsme si nepadli do oka ani napotřetí. V Alanu Wakovi jako by přesně zkombinovali nedodělaný příběh prvních dvou Maxů a hratelnost s grafikou třetího. Výsledkem měl zřejmě být psychologický hororový thriller, který nemá obdoby. Něco se ale muselo zvrtnout, protože psychologické to nebylo, horor se po chvilce mění na frustraci a veškerý thrill tu reprezentuje nekonečná a repetetivní akce.
Příběh je skrz naskrz brakový a neustále jsem z něj měl pocit, že Sam Lake při své údajné izolaci u jezera neměl nápady, tak se podíval na Nekonečný příběh, otevřel pár Kingovek a řekl si "dobrý, to nějak zkombinuju a zbytek vymyslíme při programování". I přes očividnou (a zčásti i přiznanou) inspiraci však jeho výsledná podoba není úplně k zahození, a k mému nemalému překvapení se docela i dařilo jej gradovat. To všechno až do samotného zakončení. Místo mnou vysněného hořkosladkého konce, ve kterém Wake přijme skutečnost, že svou ženu vepsat do příběhu znovu nemůže, a učí se s tím žít společně s Barrym, Sarah a terapií u doktora Hartmana, jenž to s ním od počátku myslel dobře, a na který opravdu nebude navazovat sequel, tu máme neuspokojivý otevřený (polo)konec, po němž nakonec sequel prostě přijít musí. A to jsem opravdu doufal, že budu mít nakonec pozitivní dojem alespoň z povedeného příběhu.
Hlavní postava je oproti Maxi Paynovi mizerně charakterizovaná. Kde Maxovy nabručené monology barvily postavu a překládaly hráči její myšlenky, tam Alan prostě popisuje, co právě dělá a na co se chystá, pochopitelně v minulém čase, jak už je u Remedy zvykem. Jeho hlavní vlastností je, že ztratil ženu, a schopností zbraně, které údajně drží poprvé v životě.
Gameplay je strašný. Držíte světlo, kterým osvítíte všechno ve své cestě, popřípadě následně rozstřílíte, pokud osvícení nestačí. Bojujete proti třem nepřátelům pořád dokola, občas se na vás vrhnou vznášející se věci a možná přijde i pár bossů. Na začátku každé epizody je krátký úvod za světla, následují dvě hodiny bloudění lesem v noci a konec se vás snaží navnadit na epizodu další nějakým šokujícím okamžikem v příběhu. Zkrátit to celé na půlku a vyházet veškeré samostatné putování lesem s nízkým počtem nábojů, ve kterém jsou posedlí ještě tak tisíckrát otravnější než ve skupině, a hře by to ohromně prospělo.
A proč že tedy mířím s hodnocením tak vysoko a nezůstanu někde u padesátky jako pár dalších uživatelů na databázi? Právě kvůli již zmíněné gradaci příběhu ve třetí, čtvrté a především páté epizodě. A nejen tomu. Dostáváte v nich větší množství nábojů, díky čemuž se souboje stávají snesitelnějšími, a dokonce občas i zábavnými. Ocitáte se v zajímavějších situacích (pódium, vrtulník, přístav) a připojují se k vám vysoce užiteční a milí Barry se Sarah. V některých částech jsem se dokonce i opravdu začínal bavit. Něco, co mi po prvních dvou epizodách přišlo zhola nemožné. A kdyby konec stál za to, možná bych střelil hodnocení ještě výš a těšil se na znovudohrání. Takže se vlastně nakonec nejedná o zas až tak velkou prohru.
Annual Pumpkin Festival
Pro: námět, potenciál, 3., 4. a 5. epizoda, gradace příběhu
Proti: hlavní postava, zklamání z konce, gameplay