V první řadě bych rád ocenil fakt, že jsem >observer_hrál zrovna v době karantény :) Hned to má o dost větší grády, když pocit izolace, který ve vás hlodá celé týdny okořeníte hrou, která přesně na tomto staví také.

Když jsem hru kupoval, skutečně jsem se modlil, ať je zdejší hodnocení jen děsivá anomálie. Bohužel, nebylo tomu tak. Když jsem hru začal hrát, párkrát jsem měl chuť jí vypnout a už se k ní nikdy nevrátit. Fakt už jsem dlouho neviděl takový rozpor mezi kvalitou obsahu a kvalitou zpracování. Nesmírně špatně optimalizovaná hra s nepřehledným ovládáním a matoucími prvky rozhraní – trvalo půl hry, než jsem si tak nějak zvykl. Chápu, že některé rušivé prvky měli podporovat pocit frustrace, který chce hrát vyvolat, ale něco by se dít zkrátka nemělo. Zrovna když komentář v kládám, vidím v diskusi od special_plan komentář „S tím audiovizuálním bordelem to tvůrci trochu přehnali.“ Jo, přesně. Přehnali. A nejen s ním.

Pravda ale je, že mě svět >observer_ nečekaně pohltil. Z počátku to tak nevypadalo, zdálo se mi to nesmírně tuctové – a vlastně to do jisté míry tuctové je – ale zcela novou hodnotu tomu přidává horrový prvek. Teoreticky by se _observer nelišil od Deus Ex, ale ta děsivá část tomu dává zcela nový a velmi zajímaví směr. Některé lekačky byly laciné, jiné ale velmi dobré a až na jeden jsem si užil všechny výlety do cizích myslí. Dotek tvůrců Layers of Fear zřejmý, včetně plna easter eggů.
Zároveň se mi nesmírně líbí nápad komunikace s nájemníky skrz videohovory. Někdy jsou velmi bizarní, a tvůrci si to uvědomuji – copak je asi to neonové světlo za dveřmi Marie? A kdo je vůbec Marie? A není to jen v mé mysli? U některých hovorů se tyto otázky dost nabízí. Jiné pomáhají pochopit kontext světa. A některé zkrátka pobaví.

Na to, jak má >observer_ poměrně malinkatý herní svět, je toho tedy docela dost k prozkoumání. Zde ale existuje jeden zásadní nešvar – od jisté části hry je příběh striktně lineální. Od té chvíle není už moc možnosti splnit vedlejší questy a hledat easter eggy – ona tam asi ta možnost byla, ale neustále nové situace nedovolila smysluplnému obratu někam jinam. Došlo mi to někde v půlce této cesty, a trochu otráveně jsem hru dohrál, protože jsem věděl, že se stejně budu muset vrátit úplně na začátek a nebude se mi chtít. Hru mám vlastně stále nedohranou a nevím kdy jí dohraji, protože teď nemám chuť to začínat znovu.

Rád bych se také ještě vyjádřil k primárnímu tématu hry – jak jsem naznačil, podobně jako v Deux Ex jde o modifikace těl pomoci augmentace. Někdy je inspirace až nepokrytá. Toto téma je samozřejmě mnohem starší než obě hry, ale při hraní jsi jistě všimnete, že autoři „inspirací“ skutečně nešetřili. Problém je, že dichotomie světa je příliš velká. To, co je cyberpunkové, je špatné. To, co je nemodifikované, je dobré. A tak jedou celou dobu. Mnoho her, které tvoří „dystopie“ mají s tímto problém, zvlášť pak sci-fi které je zakládají na technologickém boomu. Co mě však vyloženě vyděsilo byl jeden text ve hře, který augmentaci – tedy to, proti čemu hra celou dobu brojí – přirovná k transsexualitě. Nevím, jestli to byl tvůrčí účel, ale pokud něco celou hru démonizujete a pak to přirovnáte s tak citlivém problém, je to za mě dost nepovedený krok.

Přesto musím vzdát jeden hold – obvykle se v těchto hrách na konci vydám na cestu, kterou přesně tvůrci odsuzují. Když je možnost zachránit hodného robota, zachráním robota. Přesto se jim povedlo ve mně vzbudit silnou nenávist k Adamovi. Nesnažili se to zahrát do prostého dilematu umělého vědomí, ale skutečně psychopatie versus empatie. V kontextu celé hry to samozřejmě vyhrocuje to démonizování augmentace, přesto to bylo příjemnější než něco plné laciných emocí. Necítil jsem se špatně, když jsem ho odmítl.

Suma sumárum – Not Great Not Terrible. Povedlo se mi získat hru za velmi slušnou cenu. 28 eur které za to tvůrci jinak požadují jsou neskutečná zlodějna. 10 eur, možná 15 při vydání. Jinak je to skutečně odírání, protože zas tolik invence do toho podle mě nedali. Jiné hry ze stejného universa bych však uvítal.