Před vydáním čtvrtého dílu nám autoři slibovali návrat ke kořenům původních dílů Dooma. Asi málokdo mohl očekávat, že hra plně naváže na ikony série z roků 1993 a 1994. Čtvrtý díl se však po spíše hororové trojce a jejímu pokračovateli Doom 3: Resurrection of Evil vrací zpět k dřívějším jatkám, kde monstra kosíte po tunách a krev teče v jednotkách hektolitrů. Čili reboot hry se rozhodně povedl.

Už jen úvod do hry, kdy strháváte za minutu dvanáct okovy, zabijete první zombie a poté zjistíte, že jste leželi na pitevním stole... Nyní vám už nic nebrání obléct se do ikonického brnění, helmy, rukavic a vyrazit do bojů. Hra naštěstí šetří animacemi a situací, kdy čekáte na konec videosekvence, je během vašeho putování pomálu. V prvních misích se pohybujete víceméně v jedné rovině s občasnými výskoky na vyvýšené plošiny. Ale už snad ve čtvrtém levelu naberou levely na komplexnosti, kde vám orientaci v nich usnadní prostorová představivost. Budete se totiž pohybovat v několika patrech, občas se i vracet přes místa, která jste už prošli. Levely na sebe hezky navazují a dodávají hře patřičnou šťávu. Jediný, který mě vyloženě nebavil, byl Argent Tower. Museli jste zde skákat po plošinách a využívat dvojitého skoku získaného na začátku mapy. Připadal jsem si zde jako Supermario. Součástí levelů jsou i sběratelské kousky, tajné levely, tajné skrýše, vylepšování vašeho brnění, zbraní a získávání run. Toto vše vám výrazně usnadní likvidaci nepřátel a je víc než nutností na vyšších obtížnostech. Doporučuji oblek, zbraně a runy všechno vylepšit vše na nejvyšší úroveň.

Zbraně, které v rukou třímáte si nic nezadají se zbraněmi z původních dílů série. I Doom Marine musí jít s dobou a tak dostal do vínku ještě Gauss Cannon a Heavy Assault Rifle. Osobně jsem nejčastěji využíval tříštivé granáty na jednoduché brokovnici, zejména pro souboje na dálku a odstraňování skupinek lehčích nepřátel. Nejraději jsem ale měl dvojhlavňovou brokovnici, to je prostě legendární zbraň série. Bohužel nábojů je ve hře poměrně málo a musíte přistupovat na systém jejich získávání stvořený autory hry. Tím je motorová pila, jejíž použití vám doplní chybějící munici ve všech ostatních zbraních. Pila je naprosto ultimátní zbraň schopná poslat dolů kohokoliv kromě bossů. Bohužel je nutné jí doplňovat benzín to lze pouze ze sebraných kanistrů. Ve hře tím citelně chybí nekonečné porcování nebohých zombíků, alespoň pro mě. Podobně jako náboje pomocí pily lze získávat zdraví. Nepřítele je totiž možné po jejich omráčení dorazit tzv. Glory Kills. Těch lze provádět několik typů a čím víc zdraví vám chybí, tím víc vám jej doplní. Častokrát se jedná o záchrannou brzdu před smrtí, zejména na nejvyšších obtížnostech. Těch je ve hře celkem pět, přičemž poslední se odemkne až s dohráním hry. I’m Too Young To Die je vyloženě pro absolutní začátečníky videoher a odrazový můstek je druhý stupeň Hurt Me Plenty, pro jehož dohrání údajně potřebujete „rovnováhu soustředění, agresivity a nebojácnosti“. Další stupeň Ultra-Violence je určena pro hráče, kteří chtějí výzvu a Nightmare je hotové peklo. Monstra jsou extrémně tuhá, prokombinovaná, aby vám jejich útoky skutečně zavařily a čeká vás i několik smrtí a znovunačtení bitev. No a poslední Ultra-Nightmare je absolutní hardcore a to doslova. Jde o obtížnost Nightmare, ale jen na jeden život. Smrt znamená konec v aktuálním putování. Toto je pouze pro totální fanatiky hry a znalce každého pixelu v každém levelu.

Co se týče nepřátel, zpracováni jsou víc než parádně. Graficky, jejich chováním na bojišti a inovací jejich schopností. Takový Imp běhá rychle sem a tam, skáče a metá po vás ohnivé koule na desítky metrů s chirurgickou přesností. Hell Knight na vás skočí, ubere vám tím dost života, omráčí vás, a následně ještě udělí další poškození. Revenanti mají jetpacky, mohou se vám objevit nic netušíc v zádech a velice nepříjemně vás zasáhnout do týla. Dále tu máme Lost Souly, kteří se na vás vrhnou v hororovém řevu a popálí vás. Mancubus střílí dvojí rakety a nově skáče na vyvýšené prostory. Cacodémoni létají jako za starých časů a plivou po vás velice poškozující ohnivé koule a takový Baron of Hell je skutečným postrachem, zejména na vysokých obtížnostech. Vydrží opravdu hodně a jeho útoky na dálku a zejména na blízko jsou smrtící. Hotovým peklem je nutnost čelit kombinaci nepřátel Baron of Hell, Cacodemon, Mancubus a Imp v posledních misích. Nejhorší pro mě byl osobně Pinkey, který vydržel nemožné a jeho sprint a náraz do vás se rovnal kolizí s náklaďákem. Hra vám monstra dávkuje postupně a pomalu zvyšuje jejich obtížnost a počty. Epické jsou souboje s bossy, kteři jsou ve hře tři, respektive vlastně čtyři ;) Návrat ke kořenům se z mého pohledu rozhodně povedl. Mám ke hře sice pár výhrad - nemusím příliš systém sběratelství, v některých místech se nedá vrátit zpět a nutnost používat pilu a Glorry kills mě dost otravovalo. Hra má pro mě ale větší chytlavost a atmosféru než poslední Doom Eternal, jehož hraní jsem dokonce přerušil. Čtyřku jsem oproti tomu dohrál dvakrát a v obou případech bez větších pauz. Doom Eternal jsem dosud nedohrál a to jsem jej pořídil pár dní po datu vydání. Co se týče hry více hráčů, ta mě v Doom sérii naprosto míjí s výjimkou Doom 95 for Windows a pařeb ve škole. Hodnotím tedy jen hru jednoho hráče. Čtyřka zraje jako víno - určite se k ní ještě nekdy vrátím.