Stejně jako podobně laděný Dear Esther je Everybody´s Gone to the Rapture hra, kterou hráči za herní titul často považovat nebudou. Opět se zde neplní žádné konkrétní úkoly, neluští puzzle, ani nesbírají důležité předměty, bez jejichž pomoci by další průchod hrou nebyl možný. Tady je to zkrátka celé trochu jinak.

Zajímavě pojatá zápletka hráče i přes pomalejší chůzi pohání vpřed a vy tak máte téměř horlivou touhu přijít na to, proč jinak poutavá anglická vesnice Yaughton nemá jediného lidského obyvatele. Všechno vypadá naprosto spořádaně, všude se nacházejí pečlivě udržované zahrádky, je slyšet bzukot hmyzu, zpěv ptactva, ve vzduchu je cítit konec jara či začátek léta a kromě těchto ročních období i určitý optimismus a naděje. Ačkoliv jsou téměř u každého domu venkovní terasy s posezením, ten, kterého byste tu čekali, aby si tuto atmosféru v klidu a nejvíce vychutnával, tu není a působí to dojmem, že to není tak dávno, co člověk tyto příbytky narychlo opustil. Proč tomu tak je, je právě podstatou příběhu a na hráčovi je, aby procházením prakticky všech domů a míst, kam lze vkročit, zjistil tuto záhadnou příčinu. Činí tak nejčastěji poslechem rádia, která se na některých místech nachází, a má tak možnost se zaposlouchávat do rozhovorů několika neznámých obyvatel vesnice. Dále se tak děje vstupem do náhodných míst, kde se podobně laděné rozhovory spustí formou určitých ozvěn minulosti.

Je tedy téměř patrné, že atmosféra je tím největším chapadlem hratelnosti, kterou navíc umocňuje výborná grafika a přímo královskou korunu hře s noblesou nasadí vynikající hudební doprovod.

Co dodat? Stejně jako Dear Esther jsem si maximálně vychutnával relativně pomalý průchod hrou, kde opět největší slovo sehrála atmosféra. A stejně tak jsem se zamyslel nad tím, zda-li by tvůrci her neměli takovýchto titulů vytvořit více. U těchto titulů si totiž hráč neskutečně odpočine a po dohrání odchází s pocitem, který se slovy téměř nedá popsat.