Jakožto člověk, co si přímo zamiloval Dark souls hry, jsem neodolal nabídce zahrát si Nioh, jejíž techniky vycházejí právě ze souls her. Po protrápeném dohrání plném nadávek a pocitů euforie je tedy konec. A jaká hra Nioh je?

Pokud hru porovnám s dark souls, Nioh by neobstálo moc dobře. Příběh, který je v dark souls skvělý (a za tím si stojím), zde prakticky není. Nedozvíte se motivy hlavního záporáka, v podstatě jen postupujete kupředi a kydlíte nepřátele. Přesto inspirace japonskými bájemi působí velmi dobře.

Největší problémy jsou zde s bossy. Ty jsou podle mě ještě o něco těžší než v soulovkách. Oproti tomu není problém se k nim dostat. Co se technik týče, nejvíce mi vyhovovalo kopí kvůli velkému dosahu, který eliminuje výhodu protivníků. Kombinoval jsem ho se sekerou, která má prostě strašně cool a zábavné pohyby :) A magie je klasicky velmi zvýhodňující. Škoda, že jsem její výhody objevil až na samotném konci.

Jelikož jsem do hry investoval spoustu času, dovolím si zhodnotit nejvíce a nejméně oblíbené lokality a bose.
Nejlepší lokality: 1. Falling snow. Nádherná zasněžená lokace. Příjemná změna oproti šedi ostatních prostor. 2. Sekighara. Bitevní pole, napínavá akce, spoustu zkratek a zákoutí. 3. The source of evil. Kombinace multiplayeru a neustálého výhledu na budoucího bosse dělá z této lokality jednu z nejzábanějších v celé hře. Občas frustrující, ale stále velmi zábavnou.

A nyní k opačné straně mince, a to nejhorší lokality.
1. První místo je u mě naprosto jasné. Ocean roars again. Neviditelné díry v zemi, vyskakující nepřátelé, pasti... Neskutečně frustrující mapa. Podobné lokality opravdu ze srdce nenávidím a dalo mi dost zabrat zde se hrou neseknout. Ne, děkuji.
2. The samurai form Sawayama. Nekonečné bludiště, otravný backtracking, zdlouhavé, nudné... A tak bych mohl pokračovat bohužel dál a dál.
3. The silver mine Writhes. Tato lokace je doslova otravná. Může vás zde otrávit snad vše. A když se k tomu přidá bug, kdy se jed uvolňuje i po odstranění všech jedových kamenů, opravdu to není žádný med. A ve tři roky staré hře by toto mělo být už dávno odstraněno.

Nyní již k samotným bossům, kteří jsou jedním z hlavních důvodů, proč hru hrát. Zde budu hodnotit jejich obtížnost, míru frustrace, zábavnost, ale taky férovost. Začněme pozitivy.
1. Nejlepší za mě byla obrovská žába 'Giant Toad'. Spoustu různých pohybů, obrovská satisfakce po poražení, a minimum mechanik, se kterými nejde v podstatě nic udělat. Náročnost je však přesto vysoká a férová.
2. Yamata-no-Orochi. Obrovský mnohohlavý had. Boss je správně náročný, ale hlavně poměrně zábavný. Postupně vyřadit všechny hlavy, přičemž dávat pozor na ostatní. Za mě palec nahoru.
3. Hino-Enma. Upírka. První boss, u kterého jsem se doopravdy zapotil. Rychlá, paralyzující, spousta útoků. A po poražení obrovský nával radosti.

A nyní opět k těm nejhorším bossům.
1. Saika Magoichi. Létající frustrace a souboj proti kameře. Taktika je sice jasná, sundat ho ze vzduchu, kamera ale prostestuje. A když se vám to nepovede, pravděpodobně ihned umřete. Tohle se mi nezdálo úplně fér.
2. A hned následující boss po létajícím samurajovi je další létající samurai s dalšími téměř nevyblokovatelnými pohyby. Opět pouhá frustrace a místo satisfkace přicházi spíše úleva, že už se s ním nikdy nejspíše nepotkám.
3. Poslední bosse, kterého zmíním, zde nemám proto, že by byl vyloženě špatný, to ne. Jen jsem ho prostě nesnášel. Je to Nue. Elektrický tygr, který vás zasypává blesky, neustále a neustále. A navíc ho potkáváte nejednou. Jeho techniky jsou náročné, což nevadí, ale potkávat ho třikrát opravdu nebylo potřeba.

Jsem rád, že jsem nakonec hru porazil, a jako mlátička to nebyla špatná volba. Hra má sice svoje rezervy, většinou je ale level design poměrně chytrý a zajímavý a hra dokáže odměnit. Chtělo by to jen trochu větší variabilitu nepřátel a přátelštější kameru, a hodnocení by mohlo být klidně vyšší.