Pokouším se vzpomenout si, jak to vlastně bylo se mnou a s Commandos. Jsem si celkem jistý, že jedničku jsem nehrál a dvojku jsem nedohrál, neb jsem byl v té době cucák a prostě to nepochopil. Byla to vážně složitá hra. Nicméně zanechala ve mě dojem a vážně rád jsem na ni vzpomínal, nebyl jsem z ní vyloženě otrávený.
Ke hraní Shadow Tactics jsem se přemlouval delší dobu. Věděl jsem, že to nebude snadné a chtěl jsem na hraní být náležitě připraven, mít chuť si to zahrát. Což se konečně stalo.
A skutečně, je to po čertech dobrá hra. Není to zábava pro každého, hra hráče seznámí se všemi mechanikami, ale v zájmu zachování volnosti se s příklady moc nemaže, aby nenaváděla k nějakému stylu hraní. Tuhle volnost v rozhodování musí člověk ocenit a skutečně si dovedu představit, že pokud vedle sebe posadím pět lidí, nikdo ji neprojde stejně.
Člověk si musí najít tu svoji cestu. Tady je pak na každém jak moc si to třeba bude komplikovat. Osobně jsem se přistihl, že jsem několikrát prošel mapou jak nůž máslem, šel přímo a strávil na mě pár minut a někdy jsem jednu oblast hrál i tři hodiny.
F5 a F8 jsou opravdu kámoši do nepohody. Celou oblast jsem resetoval snad jen jednou.
Tedy máte-li zkušenost se strategiemi, určitě se tady vyřadíte, nemáte-li, nebojte se toho. Zkoušejte to, hrajte si, hlavně se nenechte otrávit.
Do absolutní špičky to má daleko. Zatím co level design byl docela v pohodě a ne chyby člověk narazí pomálu, tak neustále opakování hlášek postav se docela na poslouchá a začne to celkem rychle otravovat. Hudební podkres mi přišel slabší, byť třeba zvuk likvidace samurajským mečem byl dokonalý, tak tři nebo kolik skladeb jsem postřehl za těch svých 25 hodin hraní, bylo docela monotóních. Japonský dabing navodil atmosféru, ale Yuki je fakt místy protivně uřvaná.
Nespornou výhodou je však celková nenáročnost hry, kdy to hráč rozjede i na slabších strojích ve stále moc pěkné gafice.
Celkově je to obstojný zástupce žánru, který si jednoho dne jistě zaslouží další pokračování, případně obdobnou hru, zasazenou třeba i zase tématicky do jiného období.
Ke hraní Shadow Tactics jsem se přemlouval delší dobu. Věděl jsem, že to nebude snadné a chtěl jsem na hraní být náležitě připraven, mít chuť si to zahrát. Což se konečně stalo.
A skutečně, je to po čertech dobrá hra. Není to zábava pro každého, hra hráče seznámí se všemi mechanikami, ale v zájmu zachování volnosti se s příklady moc nemaže, aby nenaváděla k nějakému stylu hraní. Tuhle volnost v rozhodování musí člověk ocenit a skutečně si dovedu představit, že pokud vedle sebe posadím pět lidí, nikdo ji neprojde stejně.
Člověk si musí najít tu svoji cestu. Tady je pak na každém jak moc si to třeba bude komplikovat. Osobně jsem se přistihl, že jsem několikrát prošel mapou jak nůž máslem, šel přímo a strávil na mě pár minut a někdy jsem jednu oblast hrál i tři hodiny.
F5 a F8 jsou opravdu kámoši do nepohody. Celou oblast jsem resetoval snad jen jednou.
Tedy máte-li zkušenost se strategiemi, určitě se tady vyřadíte, nemáte-li, nebojte se toho. Zkoušejte to, hrajte si, hlavně se nenechte otrávit.
Do absolutní špičky to má daleko. Zatím co level design byl docela v pohodě a ne chyby člověk narazí pomálu, tak neustále opakování hlášek postav se docela na poslouchá a začne to celkem rychle otravovat. Hudební podkres mi přišel slabší, byť třeba zvuk likvidace samurajským mečem byl dokonalý, tak tři nebo kolik skladeb jsem postřehl za těch svých 25 hodin hraní, bylo docela monotóních. Japonský dabing navodil atmosféru, ale Yuki je fakt místy protivně uřvaná.
Nespornou výhodou je však celková nenáročnost hry, kdy to hráč rozjede i na slabších strojích ve stále moc pěkné gafice.
Celkově je to obstojný zástupce žánru, který si jednoho dne jistě zaslouží další pokračování, případně obdobnou hru, zasazenou třeba i zase tématicky do jiného období.
Hogwarts Legacy
Pro: Taktické možnosti, volnost průchodu, nenáročná na hardware
Proti: Soundtrack, japonský dabing