Svůj přístup k Yakuze 0 bych přirovnal k Japonské kuchyni. Zprvu jen myšlenka na to žrát syrové ryby a mořskou trávu, mi nepřišla zrovna chuť povzbuzující. Když jsem se však jednoho dne dostlal do nejmenované restaurace v Praze, a já dostal na stůj předkrm, byl můj počáteční dojem poněkud rozpačitý, najednou jsem však v hubě cítil něco, co jsem doposud nikdy necítil, na druhou stranu jsem z toho gastroorgasmus nedostal. Ale proto, že jsem osoba s otevřenou myslí a peněženkou, odhodlal jsem se pokračovat dál. Nejenom že jsem poznal, že Japonsko není jen rejže a mořská havěť, ale najednou jsem konzumoval a konzumoval a možná bych se prožral až do Západního Německa nebýt nemalého množství Saké v mém trávicím systému.

.Stejně jsem to prožil i s touto hrou, která ve mě nebudila žádný zájem a když už jsem hrál bylo prvních pár hodin nudným walking simulátorem s dlouhýma cutscénama o ničem - Cutscén je tu několik typů: Rozanimované pozadí se statickými postavami a dabingem (něco jako vizuální novela), Nedabované s fixními kamerovými úhly (jrpg style), Nadabované cuscény v enginu hry a předrenderované full motion capture capsnuté na 30 fps. - a jednoduchý soubojový systém ve mě vyvolával jedno slovo - Refund.

Náhle se ale něco zlomilo. Najednou ta hra měla napínavý příběh se zvraty a odbočkami, zajímavými, plně propracovanými postavami, náhle se otevřelo městečko, které je zcela účelně konstruováno jako malý, leč kompaktní zábavní park naplněný side questy, NPC, minihrami a aktivitami. Náhle jsem uzřel, že i přes mnohá prohlášení místních kolegů, je Yakuza nejnormálnější a nejlidštější Japonská hra, jakou jsem kdy v životě hrál. Víte, nejsou zde žádní duchové, mutanti, mimozemšťané, ani růžová mluvící mikrovlnná trouba se schopností přenášet někoho do budoucnosti. Nejsou tu žádné scenáristické berle, které využívá každá druhá Japonská slátanina. Yakuza je o lidech, ti jsou právě nejpodivnější element, lidi s unikátními povahami, historií, aspiracemi, klady i zápory, což mě přivádí v vedlejším úkolům. Ty jsou tu vskutku koncipovány jako vedlejší příběhy, které nijak nekorespondují s hlavní dějovou linkou. Doteď mě mrzí, že se mi nepodařilo objevit všechny při mém debutovém hraní. I když jsou z hlediska designu hodně jednoduché (jít z bodu A do bodu B, někoho roztřískat. Nebo vést konverzaci, nějak se rozhodnout a ovlivnit konec) tak nemohu popírat kvalitu scénáře, jehož kvalita kompenzuje za absenci dabingu a primitivní gameplay. Každý side quest je zajímavý, protože každá osobnos/postava v něm je zajímavá - Podivná, agresivní, roztomilá, senilní, naivní, panovačná, tvrdohlavá, ustaraná, ale nikdy ne nudná.

Souboják je opravdu hodně simple a bossfighty jsou někdy zbytečně zdlouhavé (díky super pokemon auře která vyblokuje 95% vašich útoků) systém vylepšování je sice fajn a je prima hrát si na robina hooda, rozhazovat na ulici prachy, čímž pacifikovat neustále respawnující výrostky, kteří terorizují nebohé občany a kteří mi chtějí dát po čuni, idykž jsem je na ulici rozbil a znemožnil už asi 500x. Pravda, někomu promasírovat mozek dopravním kuželem je nepochybně uspokojující, ale čeho je moc, toho je moc.

A jistě, nebyla by to Žakuza bez města plného miniher a vedlejších aktivit. Upřímně nekteré jsou super. Ba co víc, každá má i svůj substory! Bowling, Kulečník, kabaret - ten by klidně mohl být samostatnou hrou na steamu za pár babek a nikdo by si snad ani nestěžoval. Automaty všeho druhu jsou taky fajn, závody autíček, jejich stavění a shánění dílů je cute, ale samotné závody jsou dost o ničem. Karaoke má pár super songů, "Sex po telefonu" je neuvěřitelná nuda, honikomůrka s nakrucujícími se slečnami je nepochybně motivující k rozšířenému průzkumu na Google, ale jinak nevidím důvod, proč něco takového v roce 2015 dávat do videohry. Vlastně všechny ty "fanservice" pičičandy, zápasy děvčat nevyjímaje, stojej za starou bačkoru a zbytečně to hru kazí. Ultimátním zklamáním pro mě Kazumova realitní kancelář, která byla vedle Majimova kabaretu (po stránce zábavy) jak pleskání šourku o ostnatou agáve.

Vizuálně to vypadá celkem ok. Hodně se tu dělalo kompromisů. Zejména u rozlišení textur protředí, dohlednosti a kopírování objektů, ale zase modely postav vypadají parádně, což je u storycentrické hry (jakou Yakuza je) to nejpodstatnější, a hlavně to, co mě u toho udrželo na prvním místě.

Yakuza vlastně není vůbec podivná, jak tu mnozí píšou, je jen prostě trochu jiná, takovým charismatickým způsobem. Je to čirá Japonská hra, dělaná Japonci o Japonských lidech, pro Japonce, což pro některé vápenky (chápejte bílé lidi) může být možná lehce surealistické. Já, ač jsem se z počátku nudil, jsem se časem začal bavit, projela mnou paleta emocí a nakonec toho všeho jsem si řekl. "Ještě, že si se na to nevysral, cype" Přišel bych docela o hodně. Byla to solidní jízda.