Na druhý díl Oriho jsem se těšila hned od oznámení. Jestli jsem říkala, že první díl, byl nejlepší hra, tak nevím co bych dodala ke druhému dílu. Naprostá dokonalost. Dechberoucí podívaná na krásné pohádkové prostředí a vymakaný příběh, který musí připadat alespoň trochu dojemný i těm největším drsňákům. Přišlo mi, že oproti jedničce je více vylazené ovládání a vylepšování schopností.

Nebudu se dopodrobna rozepisovat o příběhu, protože prostě stojí za to, si ho prožít „na vlastní kůži“, ale ve zkratce jsem já, světelná duše Ori na výletě s kamarádkou sovičkou, ale něco nás srazí z oblohy a nemůžeme se najít. Hrála jsem hru na normální obtížnost a bylo to pro mě tak akorát. Většinu hry jsem se kochala, sem tam jsem narazila na nějakou potvůrku co mě více potrápila, kupodivu nejčastěji mě nějakým záhadným způsobem zabíjeli komáři ;o)

Většinu hry jsem si říkala, jací jsou ti tvůrci borci, jak se jim to opět povedlo. A pak přišli hlavní bosové a tam jsem tvůrce proklínala do sedmého kolena. Nejprve Mora – pavoučice. Nemohla jsem přijít na to, jak jí porazit, ale nakonec se povedlo. Pak mi dal hodně zabrat úprk před červem. Taky jsem o půlnoci musela hru vypnout a zkusit jí znova a fakt jsem to hrála dokola určitě přes hodinu, než se zadařilo. Ovšem boj s ptákem, to bylo nejvýživnější. To už jsem si říkala, že to prostě zabalim, že to nejde. Nakonec se naštěstí povedlo ;o)

Konec jsem čekala jiný, ale i tak to hře neubralo na kráse. Co mě dalo také hodně zabrat, byla část u Zřídla, kde se točila kola všema směry. Kdo mě zná, ví že nemohu hrát hry z první a třetí osoby, vadí mi ten pohled jak se vše okolo hýbe. Dokážete si proto představit jak jsem trpěla tady. Ovšem nemohla jsem to vzdát! Takže i přes to, že mi bylo doslova na zvracení, motala se mi hlava, přesto jsem tuhle pasáž zvládla odehrát a pak jsem si musela jít lehnout ;o)

Kdo hrál jedničku, toho nepřekvapí, že se ve hře lze neustále vracet na již navštívená místa. Je to doslova potřeba, protože postupem času se Ori naučí nové schopnosti, které ho dostanou například o něco výš a dosáhne tak v již 100x prolezlé lokaci na nějaký bonus, na který se předtím nemohl dostat.

Co se týče Achievementů, chtěla bych je mít všechny, ale jsem realista a mám se moc ráda na to abych se o to pokoušela. Protože projít hru bez smrti, nebo za 4 hodiny pro mě není možné. Splnila jsem, co se dalo a ještě si nechávám poslední 3, u kterých jsem ochotná zabojovat a splnit je. Teď si chci dát ale od hraní oddech, abych na ně pak měla větší chuť.

Mnohokrát jsem se ve hře zasekla a procházela lokace křížem krážem a nevěděla si rady, co dál. Ale nebylo to chybou hry, ale mojí nepozorností, proto se mi nakonec s velkou radostí vždy podařilo odhalit, co jsem přehlédla. K Orimu kromě nádherné animace patří také vypilovaná příjemná hudba a zvuky. Je to nevšední herní zážitek a myslím si, že každý, kdo rád hraje skákačky, by si hru měl určitě zahrát.