Můj třetí Asasín. Do světa kapucatých maníků, kteří si libují v odřezávání prsteníčků a zřejmě je na ostatních více zajímají boty než obličeje (odkaz), mě uvedl Sir Uplay, když před pár lety počal chrlit free kopie Black Flagu - netrvalo dlouho a na FB se objevila spousta příspěvků kidů, co začali hbitě prodávat své účty s toutéž hrou, až se to nakonec dostalo i ke mě. Hru jsem si stáhl a byl nadšený - AC IV dokázal zaplnit prázdno po třetím Witcherovi, a to už je nějaký achievement. Poté jsem ihned skočil na AC 1, který sice skutečně nedosahoval výšin svých dobových kolegů, zejména vinou repetitivnosti questů, ale pořád jsem si ho užil. No a nastal čas na AC II - docela jsem se těšil, však taky proč ne, že? O panu Eziovi, prý nejlepším asasínovi všech dob, jsem už něco slyšel, a když má být tato hra stejně dobrá, ne-li lepší než úžasný Black Flag? No, na co čekat!... Pokud jste dočetli tento můj neplánovaně dlouhý prolog až sem, tak tím vším jsem chtěl říct jen jednu věc: čekal jsem hodně, a byl jsem zklamaný.
Přitom, začátek vypadal opravdu slibně. Náhled do rodiny florentského aristokrata nebyl nezajímavý a úvodní scéna se šplháním na věž ("It´s a good life we lead brother") patří vůbec k nejlepším a nejemotivnějším herním intrům. Celá první kapitola také vcelku slušná, a obecně jsem si užíval barevnost a možnosti nového světa. Od momentu, kdy je Ezio svědkem smrti svého otce a bratrů, se to ale zvrhne v repetitivní a předvídatelnou honbu za pomstou, kterých mám já osobně už plné zuby.
Vadí mi už jen naprosto odfláknutý výcvik asasína. V jedničce jsem hrál za již plně vycvičeného člena řádu, který má všechny potřebné dovednosti a své nepřítele likviduje skrze roky tvrdé dřiny. Tady nic takového není - Ezio na sebe hodí róbu, kterou najde ve staré truhle, narazí si do čela kapuci, projde jednou rychlou lekcí u kurtizán a rázem je z něj mistr asasín. Stráže kosí po desítkách a hidden blady už jakoby mu vrostly do paže. Pokud namítnete, že Edward z BF dělá víceméně totéž, budete mít pravdu - ale tam také nikdo netvrdil, že je asasín. Většinu času bojoval mečem, mašíroval nepřátelské lodě děly nebo kosil templáře bambitkou. Tady se všichni tváří, že z pouhého tuctového maníka jde přes noc vykouzlit vyškolený mistr.
On už samotný příběh je takový... nijaký. Prostě jedinec posedlý pomstou se rozhodne sejmout největšího bosse, který je za jeho strádání zodpovědný, nicméně se musí předtím propracovat skrze složitě strukturovanou síť nepřátel a bossových poskoků, kteří mají ještě své poskoky atd. U toho se nedá nevzpomenout si na Mafii III - a ta za to schytala pořádný hejt... tak proč je AC II v tomto ohledu tak přehlíženo? Hra na hráče chrlí velkou spoustu jmen vašich cílů a víceméně po vás vyžaduje, abyste si zapamatovali jejich vzájemné konexe, jestli chcete děj pochopit. To samo o není nic špatného - vždyť to dělá každá druhá hra - ale tam mají ony postavy alespoň nějaký charakter a prostor. Tady, sotva si zapamatuji pár jmen - bum, a je po nich. A jdeme na další. Hra se snaží na poměrně malém herním čase předvést co nejvíce postav, což ústí v jejich takřka minimální screentime, nehledě na to, že už od jejich prvního výskytu na ně všichni referují jako na dávno známé osoby.
A o to jde: k čemu je dobré vymyslet zajímavou postavu, když jí poté dáte prakticky nulový prostor? Pamatujete si ještě na Rosu - tu holku, co jí prošpikují nohu a Ezio ji zachrání? Tak ta se mi celkem líbila, a doufal jsem v další scény s ní. Místo toho se po jednom questu dozvíme, že uběhlo 9 let a hra jako by na ni zapomněla. Ale proč?
Nejzásadnější neduh hry je ale opravdu velká repetitivnost questů - myšleno vedlejších. Asi si u této věty řeknete: "Jak může člověk, kterého bavila brutálně repetitivní AC 1, nařknout dvojku z opakování úkolů?" Zakopaný pes je ale v tom, že AC 1 si na nic nehrálo - moc dobře vědělo, že jedou lineární příběh s minimem vedlejšáků, a na to se stavělo. AC II na první pohled působí velkolepě, ohromně, megalomansky - o což autorům očividně šlo. Je tam spousta měst, obchodů a všeho - a přesto to působí strašně prázdně. Interakce s okolím je skoro nulová a právě ony zmíněný vedlejšáky, kterými se tvůrci snažili okolí vyplnit, jsou pořád na stejné brdo - konkrétně obsahují trojí typ náplně: tail/kill/tail and kill. V této tradici začalo AC II a pokračují v ní i všichni ostatní asasíni. Místy se objeví minimální změna ve stylu doruč dopis nebo zachraň občana, ale moc v tom nevidím rozdíl.
Pokud jste dočetli až sem, nejspíš si říkáte: "Páni, tenhle borec musí AC II jó nenávidět. Tak za co těch 70%?" V podstatě jde jen o to, že je pro mě mnohem snazší psát zápory než klady. Protože kladů také není málo, jen je není třeba rozepisovat:
- moc hezká grafika - u dílů AC je pěkně vymodelovaný svět a postavy už celkem standard, ale i tak jsem byl (na rok 2009) pozitivně překvapen.
- slušný protagonista - zpočátku mi Ezio přišel jako povrchní frajírek, ale postupem času, zejména v Brotherhoodu, se z něj stal Ten cílevědomý borec, o kterém jsem slyšel.
- vynikající "současná" linka s Desmondem - vůbec poprvé se mi stalo, že jsem se těšil na pasáže mimo Animus více než na příběh titulního asasína.
- oproti AC 1 větší variabilita zbraní
- perfektní příběh Subjektu 16 vyprávěn skrze vzkazy na glyfech - zejména gratuluji voice actorovi, jehož hlas dodává teprve tu správnou atmosféru. Jen škoda, že bez YB průvodce se nedají všechny glyfy téměř najít.
Na závěr bych už jen zabrousil i k závěru hry, konkrétně scéně s jakýmisi oranžovými bohyněmi dávné civilizace - jsem jediný, kdo to nějak nepochopil? Doufal jsem, že se to vysvětlí v Brotherhoodu nebo Revelations, ale ničeho jsem se nedočkal. Pochopil jsem, že jde o zkázu světa a zachránit je může jen Desmond či co, ale pokud to nemá nějaký skrytý význam, jenž mi uniká, tak závěr považuji za zklamání, co v momentě, kdy se má člověk radovat z výhry nad závěrečným bossem, začne zbytečně složitě a komplikovaně vysvětlovat informace o jakési neznámé civilizaci. O směšném rozhodnutí nechat Rodriga naživu už ani nemluvě.
Přitom, začátek vypadal opravdu slibně. Náhled do rodiny florentského aristokrata nebyl nezajímavý a úvodní scéna se šplháním na věž ("It´s a good life we lead brother") patří vůbec k nejlepším a nejemotivnějším herním intrům. Celá první kapitola také vcelku slušná, a obecně jsem si užíval barevnost a možnosti nového světa. Od momentu, kdy je Ezio svědkem smrti svého otce a bratrů, se to ale zvrhne v repetitivní a předvídatelnou honbu za pomstou, kterých mám já osobně už plné zuby.
Vadí mi už jen naprosto odfláknutý výcvik asasína. V jedničce jsem hrál za již plně vycvičeného člena řádu, který má všechny potřebné dovednosti a své nepřítele likviduje skrze roky tvrdé dřiny. Tady nic takového není - Ezio na sebe hodí róbu, kterou najde ve staré truhle, narazí si do čela kapuci, projde jednou rychlou lekcí u kurtizán a rázem je z něj mistr asasín. Stráže kosí po desítkách a hidden blady už jakoby mu vrostly do paže. Pokud namítnete, že Edward z BF dělá víceméně totéž, budete mít pravdu - ale tam také nikdo netvrdil, že je asasín. Většinu času bojoval mečem, mašíroval nepřátelské lodě děly nebo kosil templáře bambitkou. Tady se všichni tváří, že z pouhého tuctového maníka jde přes noc vykouzlit vyškolený mistr.
On už samotný příběh je takový... nijaký. Prostě jedinec posedlý pomstou se rozhodne sejmout největšího bosse, který je za jeho strádání zodpovědný, nicméně se musí předtím propracovat skrze složitě strukturovanou síť nepřátel a bossových poskoků, kteří mají ještě své poskoky atd. U toho se nedá nevzpomenout si na Mafii III - a ta za to schytala pořádný hejt... tak proč je AC II v tomto ohledu tak přehlíženo? Hra na hráče chrlí velkou spoustu jmen vašich cílů a víceméně po vás vyžaduje, abyste si zapamatovali jejich vzájemné konexe, jestli chcete děj pochopit. To samo o není nic špatného - vždyť to dělá každá druhá hra - ale tam mají ony postavy alespoň nějaký charakter a prostor. Tady, sotva si zapamatuji pár jmen - bum, a je po nich. A jdeme na další. Hra se snaží na poměrně malém herním čase předvést co nejvíce postav, což ústí v jejich takřka minimální screentime, nehledě na to, že už od jejich prvního výskytu na ně všichni referují jako na dávno známé osoby.
A o to jde: k čemu je dobré vymyslet zajímavou postavu, když jí poté dáte prakticky nulový prostor? Pamatujete si ještě na Rosu - tu holku, co jí prošpikují nohu a Ezio ji zachrání? Tak ta se mi celkem líbila, a doufal jsem v další scény s ní. Místo toho se po jednom questu dozvíme, že uběhlo 9 let a hra jako by na ni zapomněla. Ale proč?
Nejzásadnější neduh hry je ale opravdu velká repetitivnost questů - myšleno vedlejších. Asi si u této věty řeknete: "Jak může člověk, kterého bavila brutálně repetitivní AC 1, nařknout dvojku z opakování úkolů?" Zakopaný pes je ale v tom, že AC 1 si na nic nehrálo - moc dobře vědělo, že jedou lineární příběh s minimem vedlejšáků, a na to se stavělo. AC II na první pohled působí velkolepě, ohromně, megalomansky - o což autorům očividně šlo. Je tam spousta měst, obchodů a všeho - a přesto to působí strašně prázdně. Interakce s okolím je skoro nulová a právě ony zmíněný vedlejšáky, kterými se tvůrci snažili okolí vyplnit, jsou pořád na stejné brdo - konkrétně obsahují trojí typ náplně: tail/kill/tail and kill. V této tradici začalo AC II a pokračují v ní i všichni ostatní asasíni. Místy se objeví minimální změna ve stylu doruč dopis nebo zachraň občana, ale moc v tom nevidím rozdíl.
Pokud jste dočetli až sem, nejspíš si říkáte: "Páni, tenhle borec musí AC II jó nenávidět. Tak za co těch 70%?" V podstatě jde jen o to, že je pro mě mnohem snazší psát zápory než klady. Protože kladů také není málo, jen je není třeba rozepisovat:
- moc hezká grafika - u dílů AC je pěkně vymodelovaný svět a postavy už celkem standard, ale i tak jsem byl (na rok 2009) pozitivně překvapen.
- slušný protagonista - zpočátku mi Ezio přišel jako povrchní frajírek, ale postupem času, zejména v Brotherhoodu, se z něj stal Ten cílevědomý borec, o kterém jsem slyšel.
- vynikající "současná" linka s Desmondem - vůbec poprvé se mi stalo, že jsem se těšil na pasáže mimo Animus více než na příběh titulního asasína.
- oproti AC 1 větší variabilita zbraní
- perfektní příběh Subjektu 16 vyprávěn skrze vzkazy na glyfech - zejména gratuluji voice actorovi, jehož hlas dodává teprve tu správnou atmosféru. Jen škoda, že bez YB průvodce se nedají všechny glyfy téměř najít.
Na závěr bych už jen zabrousil i k závěru hry, konkrétně scéně s jakýmisi oranžovými bohyněmi dávné civilizace - jsem jediný, kdo to nějak nepochopil? Doufal jsem, že se to vysvětlí v Brotherhoodu nebo Revelations, ale ničeho jsem se nedočkal. Pochopil jsem, že jde o zkázu světa a zachránit je může jen Desmond či co, ale pokud to nemá nějaký skrytý význam, jenž mi uniká, tak závěr považuji za zklamání, co v momentě, kdy se má člověk radovat z výhry nad závěrečným bossem, začne zbytečně složitě a komplikovaně vysvětlovat informace o jakési neznámé civilizaci. O směšném rozhodnutí nechat Rodriga naživu už ani nemluvě.
Gone Home
Pro: Grafika, pasáže s Desmondem, slušný protagonista, variabilita zbraní, subjekt 16
Proti: Nulová interakce s okolím, nudné vedlejší mise, málo prostoru věnovanému vývoji postav, špatný gameplay (zejména ty hrobky, uch), nevyvážené příjmy a výdaje (na začátku hry máte nouzi o pár stovek, ke konci máte 400k a není za to co koupit)