Hned v úvodu chci napsat, že plošinovky nejsou můj oblíbený žánr a také mi velice nejdou. Avšak hra Ori and the Blind Forest mě i přesto lákala, neboť svým vizuálním pojetím mě velmi zaujala a řekla jsem si, že jednou bych mohla vystoupit ze své komfortní zóny a zahrát si žánr, který si jinak nezahraji.
Začnu klady. V té vizuální stránce jsem nemýlila a barevná paleta mé oči rozzářila. Ori prochází fantastickou přírodou, nejčastěji lesem, jehož prvky jsou velmi nápadité, a tak mé zrakové vjemy nebyly ani na chvíli ponechány nudě. A tak Ori and the Blind Forest dokazuje, že i hry umí být uměním stejně jako obraz od nějakého impresionisty. Stejně výrazná byla také hudební stránky hry, které se s vizuálem skvěle doplňovala a násobila tak celkový kladný dojem ze hry. Zvlášť bych vypíchla hudbu z únikové pasáže s vodou, kde mě její uklidňující tóny držely od rozmlácení ovladače o zem.
Příběh hry není nijak složitý, ale o to víc je dojemný. Cíl hry byl jasný, ovšem cesta k němu velmi trnitá. Doprovázelo mě na ní světlo, které se stalo mým průvodcem a říkalo mi, co mám dělat. Postav ve hře není mnoho a moc času na obrazovce ani nestrávily, ale i tak mi přirostly k srdci.
Schopnosti a dovednosti, které Ori postupně získávala, mě opravdu bavily a oceňuji nápaditost autorů hry. Celkově mi ten systém vylepšování a způsob ukládání přišel skvělý a zvyšoval zábavnost hry.
Teď přijde ta horší, pro mě méně zábavná část, která ovšem tvoří gró hry. Mně plošinovky opravdu nejdou a po dohrání si říkám, že kdybych si dala již od začátku lehkou obtížnost, tak jsem si hru více užila. A měla jsem si ji snížit alespoň v průběhu hry, aby ten počet smrtí nevyrostl na tak absurdní číslo (asi 1100). Ta nutnost někdy udělat skok na milimetr přesně (aspoň mě to tak přišlo) a někdy i na milisekundu mě frustrovala. V tu chvíli se pro mě Ori stával "tou blbou krysou". Poučení z toho plyne, že pokud si zahraji druhý díl, tak si ho dám hned na lehčí obtížnost a hru si tak více užiji.
Začnu klady. V té vizuální stránce jsem nemýlila a barevná paleta mé oči rozzářila. Ori prochází fantastickou přírodou, nejčastěji lesem, jehož prvky jsou velmi nápadité, a tak mé zrakové vjemy nebyly ani na chvíli ponechány nudě. A tak Ori and the Blind Forest dokazuje, že i hry umí být uměním stejně jako obraz od nějakého impresionisty. Stejně výrazná byla také hudební stránky hry, které se s vizuálem skvěle doplňovala a násobila tak celkový kladný dojem ze hry. Zvlášť bych vypíchla hudbu z únikové pasáže s vodou, kde mě její uklidňující tóny držely od rozmlácení ovladače o zem.
Příběh hry není nijak složitý, ale o to víc je dojemný. Cíl hry byl jasný, ovšem cesta k němu velmi trnitá. Doprovázelo mě na ní světlo, které se stalo mým průvodcem a říkalo mi, co mám dělat. Postav ve hře není mnoho a moc času na obrazovce ani nestrávily, ale i tak mi přirostly k srdci.
Schopnosti a dovednosti, které Ori postupně získávala, mě opravdu bavily a oceňuji nápaditost autorů hry. Celkově mi ten systém vylepšování a způsob ukládání přišel skvělý a zvyšoval zábavnost hry.
Teď přijde ta horší, pro mě méně zábavná část, která ovšem tvoří gró hry. Mně plošinovky opravdu nejdou a po dohrání si říkám, že kdybych si dala již od začátku lehkou obtížnost, tak jsem si hru více užila. A měla jsem si ji snížit alespoň v průběhu hry, aby ten počet smrtí nevyrostl na tak absurdní číslo (asi 1100). Ta nutnost někdy udělat skok na milimetr přesně (aspoň mě to tak přišlo) a někdy i na milisekundu mě frustrovala. V tu chvíli se pro mě Ori stával "tou blbou krysou". Poučení z toho plyne, že pokud si zahraji druhý díl, tak si ho dám hned na lehčí obtížnost a hru si tak více užiji.
