Klasických adventur jsem nedohrál tolik, abych se mohl považovat za znalce, nicméně The Longest Journey je pro mě jednou z bezkonkurenčně nejlepších her vůbec. Pravda, je to do jisté míry ze sentimentálních důvodů (Hru jsem před léty hrál se sestrou, která se jinak hraní obloukem vyhýbá). TLJ nicméně přes všechen sentiment stále objektivně vnímám jako zručně vytvořenou hru (snad vyjma animace postav, viz níže). Hra si jde vlastní cestou a vlastním tempem. Autoři měli jistou myšlenku a nápady, a ty se pokusili co možná nejvěrohodněji předat hráčům. To je něco, co jsem z pokračování (Dreamfall: TLJ) necítil, částečně se to sice podařilo Dreamfall: Chapters, ale původních kvalit se již dosáhnout nepodařilo. Je vidět, že minimalismus klasických adventur má stále něco do sebe.

Hra je, co se týče herních mechanismů, klasickou point-and-click adventurou. Většina lokací je vyvedena nadmíru působivě, malovaná pozadí fantastických scenérií jsou určitě silnou stránkou hry. Horší je to s animací postav. Na 2D pozadí se pohybují plus mínus 3D postavičky. Terminus technicus "plus mínus" používám proto, že kvalita postav a jejich animace je poněkud podprůměrná i s ohledem na rok vydání. Některé pohyby jsou jaksi naznačené a nedokončené, v některých případech vypadají poněkud komicky. Ale není to něco, přes co by se člověk nedokázal přenést. Co se týče samotné herní náplně, některé myšlenkové postupy jsou pro mě dodnes záhadou. Např. slavná nafukovací kachna a kleště, lol :D Některé hádanky (podmořské město, sochy na ostrově) mě ve své době docela slušně potrápily, neb jsem v době prvního hraní byl ještě malý prevít a ani teď si na logické hádanky dvakrát nepotrpím.

Dočkáme se poměrně rozsáhlých dialogů, které netrpělivého hráče můžou odradit. Doufám ale, že se to díky kvalitnímu dabingu a zajímavým postavám nestane. Ústřední roli zde má samozřejmě April a Vrána (Crow).

Nemůžu si odpustit krátký komenátř k některým ikonickým lokacím. Doteď si vzpomínám na čtvrť Venice, tedy Benátky na americký způsob, útočiště začínajících umělců a ostrůvek klidu v jinak hektickém New Portu. Místo protkané kanály s nevábně zapáchající tekutinou, ale i přesto mající zvláštní melancholickou atmosféru. Středobodem je potom kavárna The Fringe, která zaujala svou atmosférickou hudbou (viz link v sekci odkazy), kterou jsem dlouho používal jako kulisu ke studiu. Neméně působivé jsou lokace v paralelním světě Arcadii. Autorům se na poměrně malém prostoru opravdu podařilo vytvořit atmosférické prostředí a živě působící svět, který hráče dokáže vtáhnout.

I dvacet let (těžko věřit) po vydání má hra současnému hráči stále co nabídnout a je to svým způsobem kultovní záležitost. Rád bych proto hru i dnes bez váhání doporučil všem, kteří hledají klidné a poetické fantasy pojednávající o nutnosti udržovat rovnováhu (rozdílných světů, způsobů myšlení apod.).