The Last of Us II vděčím minimálně za to, že mě vytáhlo z post-RDR2 syndromu, během něhož jsem rozehrála několik her (Days Gone, Death Stranding, Sekiro), ale žádná z nich mi ve srovnání s naprosto bezkonkurenčními lokacemi, hereckými výkony a „be loyal to what matters“ emocionálním kolotočem RDR2 prostě nepřišla dost dobrá na to, aby stálo za to ji dokončit. Last of Us II je konečně - konečně - další hodně dobrá hra, taková, která se vyskytne tak jednou, maximálně dvakrát do roka. Neřekla bych, že je výjimečně dobrá, jednička mě přece jen oslovila více.
Grafika 100%, skvěle optimalizovaná obtížnost, vůbec mi to přišlo celé takové krásně přístupné a intuitivní, scénáře bojů zajímavé, s výjimkou konce mě (californský gang, který mi už byl ale absolutně ukradený) bavily, ač obzvlášť ty proti Serafitům se brzy staly poněkud ohrané. To pravda kompenzoval těžkotonážní typ Seraphite heavy hned v několika verzích, takže ano, člověk se v bojích povětšinou nenudil, od toho tu byly sentimentální flashbacky. Nakažení chvílemi taky ještě dokázali dát zabrat a uvítala jsem i inovace v podobě shamblerů či nemocničního mutanta. Hra vás nicméně tak postupně čím dál nápadněji šteluje do tématiky člověk člověku vlkem, že jsou chudáci infikovaní stejně dost upozaděni. Nebýt uprostřed ruin velkoměsta a nebýt toho všudypřítomného rozkladu těl, morálky i sociálních hodnot, člověk by i zapomněl, že tohle kdysi dávno byla vlastně hra o zombících.
Co jsem ve dvojce Last of Us ale hledala zejména, bylo to samé, co v jedničce – příběh, který vás pohltí, postavy, jejichž vývoj a rozhodnutí na vás zapůsobí, rozuzlení, které vás nějak „dostane“. Bohužel musím říct, že jsem to úplně nenašla, ač se tomu hra místy přiblížila.
*následuje už jen subjektivní dojem z příběhu hry se spoilery*
Uvedu to takhle: Po příjezdu s Ellie a Dinou do Seattlu mě mile překvapilo, že jsem do ruky dostala mapu s různými lokacemi a měla volnou ruku v tom, který již x-krát vypleněný dům, ve kterém se i těch 20 let po vypuknutí nákazy dají nalézt pilulky na předpis či náboje do brokovnice, prozkoumám nejdřív. Jediné, co mě rozptylovalo byly neviditelné zdi (tohle křoví můžeš prolézt ale kolem tohohle budeš běhat naprázdno) a skutečnost, že se kůň, stojící po spěnky v krásné šťavnaté trávě, nepase. Stejně jako všechno pěkné v Last of Us II ale i tento náznak open-worldu brzy skončil a byli jsme zpět v koridoru, který nás provedl zbylými několika desítkami hodin hry. No a podobné to bylo i s tím, jak mě oslovil samotný příběh hry. Nebyl špatný, ani nijak zvlášť špatně podaný (ač bych určité pasáže přece jen trochu sestříhala), ale čekala jsem, abych si vypůjčila zaklínačskou terminologii, "něco víc".
Uvést do hry další protagonistku Abby hodnotím jako skvělé rozhodnutí. Ve finále jsem to nakonec měla tak, že jsem Abby přála, aby se konečně už proboha dostala k těm zbylým Fireflies a aby jí Ellie nedostihla. Každý je hrdinou vlastního příběhu a stejně jako si mě v jedničce získalo Joelovo ryze sobecké ale ryze lidské rozhodnutí ochránit Ellie za každou – jakkoukoliv – cenu, tak je myslím i zcela pochopitelné a logické, že se Abby chce Joelovi pomstít a že se z ní stane jedna z hlavních killing machines Isaacovy skupiny. Jenomže … pak to začne tak nějak haprovat. Zaprvé, Abbyino okolí je složeno z pro mě mimořádně nesympatických, v lepším případě nemastných neslaných postav. Jedna scénka s Abbyiným tatínkem vymotávajícím zebru z drátů mě rozhodně nijak emocionálně nenamasírovala, chápu co tím chcete říct, všichni přeživší apokalypsy mají momenty kdy se pusinkují s pejskem a kdy někomu surově rozmlátí hlavu golfovou holí, ale nepotřebuji, aby mi to bylo takhle doslovně podáváno.
Owen – o ničem. Flashbacky na jeho a Abbyin románek zbytečné, hlavní funkce v příběhu 1) zdroj geografických informací (Joelova lokalita, lokalita Fireflies) a 2) protipól k tomu, na čem Abby doopravdy záleží (pomsta a později její odčinění) a 3) aktér překvapivě grafického on-screen sexu. Mel – zcela na přesdržku v 90% svého času na scéně. Manny = Jesse přes kopírák? Na chvíli se objeví, udělá pár vtípků, v rozhodující chvíli se spustí z nebes jako deus ex machina, aby zachránil jednu z protagonistek, následně odstřelen, dále není rozebíráno. A nakonec je zde trans dítě Lev, který má nelehký úkol obnovit tu teď už pověstnou jiskru mentorského vztahu naivní teenager a ošlehaný veterán, který poháněl celou jedničkou, jenomže na mě to v tomto případě nefungovalo. Jednu dobu mi bylo i jedno, zda mám s sebou Leva nebo jeho sestru. A když to už už vypadá, že se v epilogu v Californii ještě někam posuneme, zjistíme, jak jsou na tom Abby a Lev teď, tak jsou zajati a dál už z nich vidíme jen trosky. Má mi na těch troskách záležet? Náznaky místy pěkné, ale pro mě nedotažené.
Bohužel podobné to bylo i s Ellie. Na začátku jsem byla tak nějak rozpačitá z toho, že Ellie chodí s Dinou tři dny a na základě toho se Dina rozhodne obětovat svůj život v komunitě v Jacksonu a vydat se s Ellie na sebevražednou misi napříč několika státy. Dobře. Už už to vypadalo, že Dinu nějak blíže poznáme v Seattlu, jenomže najednou je z ní ležák v divadle a sotva se tak nějak něco rozehrálo, včetně druhého trojúhelníku protagonistka-muž-těhotná, tak je po všem. Když jsem se s Ellie procházela po farmě, kde se ve svých zralých 18ti letech usadila s Dinou, předpokládala jsem, že je to sen, halucinace, něco v tom smyslu. Jenomže ono to bylo doopravdy, další neuvěřitelný skok do budoucnosti, který má sloužit k umocnění toho, o co všechno Ellie kvůli své zoufalé potřebě pomstít Joela přijde. Pro mě nudné a nereálné, byla bych se radši vrátila do Seattlu. Moment, kdy Ellie najde polomrtvou Abby na kůlu – rovněž silný potenciál. A ano, už už by to byl ten moment, kdy řeknu - sakra, tak tohle je hodně silný. Jenomže ... pak je zde Elliina volba, kterou neučiní nijak racionálně, po tom, že by došla k nějakému prozření, ale stále rozklepaná adrenalinem, na hranici fyzického i psychického kolapsu. Závěrečná bitka v moři byla – a předpokládám, že měla být – utrpením snad pro všechny zúčastněné, hráče nevyjímaje.
Souhrnně takto: Žádná z postav ani žádná z jejich interakcí mě nijak zvlášť neoslovila ani nezasáhla. Neříkám, že je koncept Last of Us II špatný – naopak, vůbec to není špatná volba, postavit proti sobě dvě protagonistky, které mají každá svůj vlastní příběh pomsty, které se protínají v kritickém bodě a nejsou kompatibilní. Chápu i pravděpodobně zamýšlené poselství hry, že největším nepřítelem člověka je vždy lidská povaha sama a že nelze jednat bez následků. Je to klišé jak vyšité (o tom, že pomsta nikdy nic nevyřeší a že bychom si měli odpouštět a trochu se zamyslet nad bezmyšlenkovitým masakrováním lidí ve videohrách nás ostatně před dvěma lety poučilo už zmiňované RDR2 a před tím Spec Ops The Line :) Ale proč ne, pojďme si to zahrát znovu a samozřejmě trochu jinak a snad v dosud nejdepresivnější verzi. Jen mě mrzelo, že na zcela osobní rovině to šlo tak nějak mimo mě.
Grafika 100%, skvěle optimalizovaná obtížnost, vůbec mi to přišlo celé takové krásně přístupné a intuitivní, scénáře bojů zajímavé, s výjimkou konce mě (californský gang, který mi už byl ale absolutně ukradený) bavily, ač obzvlášť ty proti Serafitům se brzy staly poněkud ohrané. To pravda kompenzoval těžkotonážní typ Seraphite heavy hned v několika verzích, takže ano, člověk se v bojích povětšinou nenudil, od toho tu byly sentimentální flashbacky. Nakažení chvílemi taky ještě dokázali dát zabrat a uvítala jsem i inovace v podobě shamblerů či nemocničního mutanta. Hra vás nicméně tak postupně čím dál nápadněji šteluje do tématiky člověk člověku vlkem, že jsou chudáci infikovaní stejně dost upozaděni. Nebýt uprostřed ruin velkoměsta a nebýt toho všudypřítomného rozkladu těl, morálky i sociálních hodnot, člověk by i zapomněl, že tohle kdysi dávno byla vlastně hra o zombících.
Co jsem ve dvojce Last of Us ale hledala zejména, bylo to samé, co v jedničce – příběh, který vás pohltí, postavy, jejichž vývoj a rozhodnutí na vás zapůsobí, rozuzlení, které vás nějak „dostane“. Bohužel musím říct, že jsem to úplně nenašla, ač se tomu hra místy přiblížila.
*následuje už jen subjektivní dojem z příběhu hry se spoilery*
Uvedu to takhle: Po příjezdu s Ellie a Dinou do Seattlu mě mile překvapilo, že jsem do ruky dostala mapu s různými lokacemi a měla volnou ruku v tom, který již x-krát vypleněný dům, ve kterém se i těch 20 let po vypuknutí nákazy dají nalézt pilulky na předpis či náboje do brokovnice, prozkoumám nejdřív. Jediné, co mě rozptylovalo byly neviditelné zdi (tohle křoví můžeš prolézt ale kolem tohohle budeš běhat naprázdno) a skutečnost, že se kůň, stojící po spěnky v krásné šťavnaté trávě, nepase. Stejně jako všechno pěkné v Last of Us II ale i tento náznak open-worldu brzy skončil a byli jsme zpět v koridoru, který nás provedl zbylými několika desítkami hodin hry. No a podobné to bylo i s tím, jak mě oslovil samotný příběh hry. Nebyl špatný, ani nijak zvlášť špatně podaný (ač bych určité pasáže přece jen trochu sestříhala), ale čekala jsem, abych si vypůjčila zaklínačskou terminologii, "něco víc".
Uvést do hry další protagonistku Abby hodnotím jako skvělé rozhodnutí. Ve finále jsem to nakonec měla tak, že jsem Abby přála, aby se konečně už proboha dostala k těm zbylým Fireflies a aby jí Ellie nedostihla. Každý je hrdinou vlastního příběhu a stejně jako si mě v jedničce získalo Joelovo ryze sobecké ale ryze lidské rozhodnutí ochránit Ellie za každou – jakkoukoliv – cenu, tak je myslím i zcela pochopitelné a logické, že se Abby chce Joelovi pomstít a že se z ní stane jedna z hlavních killing machines Isaacovy skupiny. Jenomže … pak to začne tak nějak haprovat. Zaprvé, Abbyino okolí je složeno z pro mě mimořádně nesympatických, v lepším případě nemastných neslaných postav. Jedna scénka s Abbyiným tatínkem vymotávajícím zebru z drátů mě rozhodně nijak emocionálně nenamasírovala, chápu co tím chcete říct, všichni přeživší apokalypsy mají momenty kdy se pusinkují s pejskem a kdy někomu surově rozmlátí hlavu golfovou holí, ale nepotřebuji, aby mi to bylo takhle doslovně podáváno.
Owen – o ničem. Flashbacky na jeho a Abbyin románek zbytečné, hlavní funkce v příběhu 1) zdroj geografických informací (Joelova lokalita, lokalita Fireflies) a 2) protipól k tomu, na čem Abby doopravdy záleží (pomsta a později její odčinění) a 3) aktér překvapivě grafického on-screen sexu. Mel – zcela na přesdržku v 90% svého času na scéně. Manny = Jesse přes kopírák? Na chvíli se objeví, udělá pár vtípků, v rozhodující chvíli se spustí z nebes jako deus ex machina, aby zachránil jednu z protagonistek, následně odstřelen, dále není rozebíráno. A nakonec je zde trans dítě Lev, který má nelehký úkol obnovit tu teď už pověstnou jiskru mentorského vztahu naivní teenager a ošlehaný veterán, který poháněl celou jedničkou, jenomže na mě to v tomto případě nefungovalo. Jednu dobu mi bylo i jedno, zda mám s sebou Leva nebo jeho sestru. A když to už už vypadá, že se v epilogu v Californii ještě někam posuneme, zjistíme, jak jsou na tom Abby a Lev teď, tak jsou zajati a dál už z nich vidíme jen trosky. Má mi na těch troskách záležet? Náznaky místy pěkné, ale pro mě nedotažené.
Bohužel podobné to bylo i s Ellie. Na začátku jsem byla tak nějak rozpačitá z toho, že Ellie chodí s Dinou tři dny a na základě toho se Dina rozhodne obětovat svůj život v komunitě v Jacksonu a vydat se s Ellie na sebevražednou misi napříč několika státy. Dobře. Už už to vypadalo, že Dinu nějak blíže poznáme v Seattlu, jenomže najednou je z ní ležák v divadle a sotva se tak nějak něco rozehrálo, včetně druhého trojúhelníku protagonistka-muž-těhotná, tak je po všem. Když jsem se s Ellie procházela po farmě, kde se ve svých zralých 18ti letech usadila s Dinou, předpokládala jsem, že je to sen, halucinace, něco v tom smyslu. Jenomže ono to bylo doopravdy, další neuvěřitelný skok do budoucnosti, který má sloužit k umocnění toho, o co všechno Ellie kvůli své zoufalé potřebě pomstít Joela přijde. Pro mě nudné a nereálné, byla bych se radši vrátila do Seattlu. Moment, kdy Ellie najde polomrtvou Abby na kůlu – rovněž silný potenciál. A ano, už už by to byl ten moment, kdy řeknu - sakra, tak tohle je hodně silný. Jenomže ... pak je zde Elliina volba, kterou neučiní nijak racionálně, po tom, že by došla k nějakému prozření, ale stále rozklepaná adrenalinem, na hranici fyzického i psychického kolapsu. Závěrečná bitka v moři byla – a předpokládám, že měla být – utrpením snad pro všechny zúčastněné, hráče nevyjímaje.
Souhrnně takto: Žádná z postav ani žádná z jejich interakcí mě nijak zvlášť neoslovila ani nezasáhla. Neříkám, že je koncept Last of Us II špatný – naopak, vůbec to není špatná volba, postavit proti sobě dvě protagonistky, které mají každá svůj vlastní příběh pomsty, které se protínají v kritickém bodě a nejsou kompatibilní. Chápu i pravděpodobně zamýšlené poselství hry, že největším nepřítelem člověka je vždy lidská povaha sama a že nelze jednat bez následků. Je to klišé jak vyšité (o tom, že pomsta nikdy nic nevyřeší a že bychom si měli odpouštět a trochu se zamyslet nad bezmyšlenkovitým masakrováním lidí ve videohrách nás ostatně před dvěma lety poučilo už zmiňované RDR2 a před tím Spec Ops The Line :) Ale proč ne, pojďme si to zahrát znovu a samozřejmě trochu jinak a snad v dosud nejdepresivnější verzi. Jen mě mrzelo, že na zcela osobní rovině to šlo tak nějak mimo mě.
Pro: další perfektní PS4 exkluzivka
Proti: od příběhu jsem čekala víc