Mám vážné podezření, že za minimalismem a maximálním zužitkováním herního potenciálu stojí tentokrát dílo démonů, neřku-li Satana. Devil Daggers buď na pohled odradí, nebo vnikne až pod kůži a připraví o duši. Nemusí dát nic, dokáže připravit o všechno. Třebaže žánrem nezahuštěná FPS, nečekejte střídající se úrovně, zapomeňte na zbraně nebo hlídání si zdraví, natožpak nějaké doprovodné kecy vydávající se za příběh. Nedostane se vám žádných kartiček nebo odměn. Čeho se dočkáte? Vypínajících se chapadel, praskajících kostí, pěnícího slizu, kyseliny a šlehajících plamenů. Zrůd ze dna těch nejtemnějších oceánů. Ohně a chaosu.

Nechybí hordy nepřátel, avšak úhlavní zůstává ominózní konfrontace se sebou samým, příznačná ostatně pro každé peklo. Nejde tu dosáhnout konce nebo něco schraňovat. Vydržíte-li odolávat všem nástrahám alespoň 5 minut, obdržíte jediný achievement, jehož získání symbolizuje zasvěcení ochutnávkou zapovězené ambrozie, ztělesněné propadnutím berserku. Okolo hry se proto vybudovala neobvyklá komunita, založená na sdílení bojové extáze, nikoliv žvatlání. Na prvních místech v žebříčku jsou strašní maséři a psychopati, jejichž somnambulní záznamy z hraní - za cenu hluboké závratě - přivádí diváky do rauše. Pro účely poučení a oboustranného povzbuzení lze přímo ve hře přehrát nejlepší výkony umístěných hráčů, při jejichž sledování se mísí pocity obdivu a inspirace.

Opulentní akce s puristickou hratelností, v níž hodnotu a postavení vyzískáte jedině silou vůle, zahanbuje všechnu žánrovou konkurenci. V porovnání s ní musím na zbytek pohlížet jako na sérii zajímavých, leč nešťastných experimentů, popřípadě nepodařených hodů kostkou.