Zkuste se na chvíli zamyslet, kolik herních světů se dá považovat za opravdu originálních. Většinou se buď snaží napodobovat skutečnost nebo nabízí vcelku běžný fantasy/scifi mišmaš. XCH na to jde úplně jinak. Celý děj se odehrává na tělech dvou obřích titánů. Ti spolu v pradávné minulosti bojovali a dnes jsou z nich pouze nehybné fosílie.
A právě tenhle rozlehlý svět zůstává, i po mnoha letech od vydání, stále největším lákadlem hry. Naprostá většina prostředí nabízí jedinečné pohledy, třeba i na samotné titány, připomínající maličkost a zdánlivou nepodstatnost postav. Až se budete pohybovat v Satorl Marsh a po setmění se ošklivá bažina promění na úžasnou podívanou plnou světel a barev, tak pochopíte.
Relativně okoukaný příběh o vzepření se osudu má několik dobrých momentů a snad jen docela nezajímaví hrdinové si zaslouží trochu větší hloubku. O záporacích platí vlastně to samé. Otravného nopona v partě bych rovnou ze scénáře vyškrtnul, stejně by se moc upravovat nemusel.
Pár výtek bych měl i k atypickému soubojovému systému. Předně třeba nějaké hitboxy vůbec neexistují, takže při útěku vás monstrum sundá kousnutím, byť jste třeba deset metrů od něj. Podobně vám hra někdy nesmyslně neumožní (během boje) obejít nepřítele, ač to vizuálně prostě musí jít. AI parťáků dokáže být velice pochybná a přímé rozkazy stojí veledůležité díly party gauge. Dále pak neexistují aktivní itemy, takže když celá vaše skupina dostane negativní status, tak někdy prostě nemůžete nic dělat, jen civět na obrazovku, dokud sám nevyprchá.
Na druhou stranu pochválím nápad s Monadem, tedy dějově ústřední zbraní. Brzy zjistíte, že jeho využití je nejednou naprosto zásadní a opravdu tak nabudete pocitu, že se jedná o legendární meč. Podobně Shulkova schopnost vidět budoucnost (v praxi se jedná o upozornění na neobvykle silný útok vašeho soupeře) je zajímavý prvek. Škoda, že někdy trochu kazí tempo bojů.
Bez debat lze kladně hodnotit hudbu a namluvení postav. Stejně tak graficky (vzhledem k hardwaru Nintenda) nelze příliš kritizovat. Vcelku se, i přes výše vyjmenované nedostatky, jedná o důstojné pokračování Xeno série. Nicméně si myslím, že až druhý díl dotáhl většinu herních mechanismů skoro k dokonalosti.
A právě tenhle rozlehlý svět zůstává, i po mnoha letech od vydání, stále největším lákadlem hry. Naprostá většina prostředí nabízí jedinečné pohledy, třeba i na samotné titány, připomínající maličkost a zdánlivou nepodstatnost postav. Až se budete pohybovat v Satorl Marsh a po setmění se ošklivá bažina promění na úžasnou podívanou plnou světel a barev, tak pochopíte.
Relativně okoukaný příběh o vzepření se osudu má několik dobrých momentů a snad jen docela nezajímaví hrdinové si zaslouží trochu větší hloubku. O záporacích platí vlastně to samé. Otravného nopona v partě bych rovnou ze scénáře vyškrtnul, stejně by se moc upravovat nemusel.
Pár výtek bych měl i k atypickému soubojovému systému. Předně třeba nějaké hitboxy vůbec neexistují, takže při útěku vás monstrum sundá kousnutím, byť jste třeba deset metrů od něj. Podobně vám hra někdy nesmyslně neumožní (během boje) obejít nepřítele, ač to vizuálně prostě musí jít. AI parťáků dokáže být velice pochybná a přímé rozkazy stojí veledůležité díly party gauge. Dále pak neexistují aktivní itemy, takže když celá vaše skupina dostane negativní status, tak někdy prostě nemůžete nic dělat, jen civět na obrazovku, dokud sám nevyprchá.
Na druhou stranu pochválím nápad s Monadem, tedy dějově ústřední zbraní. Brzy zjistíte, že jeho využití je nejednou naprosto zásadní a opravdu tak nabudete pocitu, že se jedná o legendární meč. Podobně Shulkova schopnost vidět budoucnost (v praxi se jedná o upozornění na neobvykle silný útok vašeho soupeře) je zajímavý prvek. Škoda, že někdy trochu kazí tempo bojů.
Bez debat lze kladně hodnotit hudbu a namluvení postav. Stejně tak graficky (vzhledem k hardwaru Nintenda) nelze příliš kritizovat. Vcelku se, i přes výše vyjmenované nedostatky, jedná o důstojné pokračování Xeno série. Nicméně si myslím, že až druhý díl dotáhl většinu herních mechanismů skoro k dokonalosti.
