Co říci o klasice, kterou jsem za život dohrál více než desetkrát? O úrovních, které znám prakticky kompletně z paměti? No jednoduše, je to bomba.

I když na druhou stranu musím říct, že jednička na mě zapůsobila trošku méně než druhý díl. Možná taky proto, že v dané době jsem měl k dispozici jen sharewarovou verzi obsahující pouze první epizodu. I proto jsem si v té době prostě myslel, že ta hra je jen takto krátká, vzhledem k nedostatečné (prakticky nulové) znalosti angličtiny jsem to ani neměl moc jak vyčíst. O to více mě pak bavily po pár letech objevené nové epizody.

Co však děla Doom Doomem je hlavně jeho hratelnost a atmosféra. Hraní je prostě zábava a prakticky žádná z misí neobsahuje zákysová místa. Prostě stačí hrát, kosit nepřátele a nenechat se u toho zabít. Osobně mám nejraději level Phobos Anomaly se skvělou hudbou Sign of Evil, kde se poprvé narazí na dva pekelné barony. Dodnes si pamatuji na moje první setkání, kdy jsem je prostě nedokázal ani napodesáté zdolat (nutno podotknout, že to bylo v době, kdy jsem ani netušil, že tam je nějaké uhýbání do stran. :-) ).

Z dnešního pohledu je docela zajímavé ovládání pouze klávesnicí, na které nedám dodnes dopustit. Je pravdou, že novější edice (např. ta, co je v rámci balíku Doom 3 BFG Edition) obsahuje přepracované ovládání pomocí wasd + myši, já ale prostě nedám na původní ovládání dopustit.

Co dodat? Líbí se mi, že i přesto, že hře už pomalu táhne na třicet, tak si pořád udržuje svoji skvělou hratelnost i dodnes (na rozdíl třeba od Wolfa3D, kde mě po chvíli hraní bolí hlava).