Vzhledem k tomu, že původní Hiddeni byli mnou první dohraná hra a naprostá srdcovka, druhý díl, který jsem nikdy nedotáhl zdárně do konce, pro mne platil za největší herní rest dlouhých 17 let. To jsem nyní ovšem napravil.

Přijde mi trochu s podivem, že za ty roky nevyrostla nějaká konkurence, protože těžko může být něco víc cool a sexy než spojení WW2, speciálních jednotek a taktické akce. Ale ve své době s úspěchem Call of Duty, jež jakožto řemeslně kvalitní vykradačka Medal of Honour a Enemy at the Gates nespravedlivě zastínila originální H&D2, začaly dle vlhkých tužeb markeťáků pršet arkádové střílečky z WW2, poplatné nepěstované a mělké pozornosti diváků hollywoodských hoven, z nichž se destilovala i samotná jejich pitomoučká podstata, a na které se stal brzy alergický skoro každý serióznější hráč.

Jak osvěžující je hrát akci, kde se k historické látce přistupuje s pokorou a jejíž atmosféru nebudují ani tak výbuchy, jako spíše ony vteřiny ticha před explozí. Němci mluví německy, Italové italsky, nápisy nejsou komoleny (zdravím ty nizozemské oligofreniky, kteří dělali na Deus Ex - Mankind Divided) a nejblíž k übersoldátům má možná tak váš tým výsadkářů a sto metrů vzdálená četa SS. Skvělý level design korunuje rozličná a smysluplná architektura a vážnou a hutnou atmosféru pomáhá budovat i výrazně naturalistická grafika, přesvědčivé ozvučení zbraní a skvělý dramatický orchestrální doprovod, prostý patetických motivů.

Hru jsem dohrál na těžkou obtížnost a hned v první - paradoxně snad nejobtížnější misi - jsem žral sníh a krev a byl nucen naučit se krýt za sebemenším zvlněním terénu a řešit věci s rozmyslem a bez hysterie. Setkal jsem se několikrát s názorem, že je nejjednodušší H&D2 hrát jako kropicí střílečku, ale tomu se mi těžko věří, protože pokud si situaci nepřipravíte a spoléháte pouze na spoušť, velmi brzy se stane jedna věc: nepřítele nezastřelíte, nýbrž pouze postřelíte, což jej od akce bohužel zbrzdí asi jen tak na čtvrt vteřiny, načež v další čtvrtině vteřiny stihne v mizerných světelných podmínkách na šedesát metrů zacílit a vystřelit vám mozek. Omezený počet uložení pak znamenal, že jsem se snažil ony pasáže především přežít, a to se nejlépe dařilo právě taktikou.

Spojení realtime velícího menu s možností zadávat individuální příkazy a waypointy v tzv. taktickém módu značně odráží, jaká H&D2 je hra: mnohovrstevnatá a nevybroušená. Možností, jak postupovat, nabízí zpravidla přehršel, větší problém nastává při aplikaci plánu skrze lopotné ovládání a nespolehlivou AI. Proč třeba nemohu v taktickém módu měnit stance či agresivitu vojáka, aniž bych mu zároveň musel zadat nový waypoint, naprosto nechápu - přitom třeba samotné přímé ovládání postavy s režimy rychlosti pohybu na scrollovacím kolečku je vyloženě boží. Zpočátku také projdete tréninkem, jen aby vás ten neseznámil skoro s jedinou pokročilou funkcí. V tomhle ta hra fakt selhává a má jediné štěstí, že je zábavné se ji bolestně učit za pochodu.

Různorodé mapy vždy přímo pobízí k využití jiných postupů: jednou práce pro snipera s týmem kryjícím mu flanky a týl, jindy přepadovka s tlumičem, příště zase plazení, signál a vykosení celé čety ze dvou stran s kulometem na flanku... Občas někomu vystřelíte z ruky zbraň, vzdá se vám, vezmete si jeho uniformu a o deset minut později podřežete všechny jeho kamarády. Super! Akorát na tu těžkou obtížnost se mi bohužel skoro nikdo vzdát nechtěl a občas takového, již klečícího zajatce, zastřelili mí kolegové, protože měli přece nastavené agresivní chování.

Vcelku jsem si H&D2 užil parádně a doufám, že v realistických, taktických a dramatických šlépějích této série bude ještě někdy někdo pokračovat. Neboť Who Dares Wins, right...