Kvůli koronavirové nadvládě mi během jara a léta zesláblo svalstvo, přibral jsem pár kil, plus jsem si častým sezením vybočil kyčel směrem dopředu, což na chlapovi není vůbec sexy. A jelikož jsem nechtěl, aby mi zeslábl i mozek, rozhodl jsem se, že bych si po dlouhé době mohl zahrát zase nějakou tu point and click adventuru. A je určitě pravda, že se Still Lajfem jsem mozek potrápil. Bohužel ne vždy tím uspokojivým způsobem.

V první řadě musím říct, že mi velice vyhovovalo prostředí a atmosféra vánočního Chicaga, ve kterém mladá a poněkud přidrzlá FBI agentka řeší případy brutálních vražd Slender Mana, který se očividně inspiroval Jackem Rozparovačem. Už po prvních několika minutách dá hra jasně najevo, že hráče čeká zanořování se do stále větších a větších vrstev temnot. Díky tomu získává samotné vyšetřování a celkový gameplay poněkud napínavý a podmanivý náboj, který po většinu času udržuje hráčovu pozornost. Docela mě bavila i samotná Victorie, která byla oukej protagonistka. Ale žádná April Ryan to nebyla. Mnoho lokací má i velice hezké grafické zpracování, zejména tedy pasáže ze současnosti s Victorií, ty s Gustavem... no, o těch si pokecáme za chvilku.
I když totiž pasáže ze současnosti vypadají krásně, jejich postavy už na tom jsou mnohem hůř. Kromě Victorie nebyla v Chicagu jediná výraznější postava, se kterou bylo nějak zajímavé hovořit. Všechny byly prostě takové... mdlé. Pasáže s Gustavem v Praze mají přesně opačný problém. Postavy tam jsou daleko zajímavější, ale lokace jsou mdlé. Já naprosto chápu, že tvůrci chtěli z Prahy úmyslně udělat pochmurné místo, aby tím zvýraznili onu temnou atmosféru, nesoucí se v sérii různých vražd. Ale na mě to prostě nefungovalo. Lokace mi častokrát splývaly do sebe, nebyly nijak zvlášť zajímavé, v rámci čehož se mi upřímně vždycky ulevilo, když jsem mohl opět hrát za Victorii.

A co by to bylo za adventuru, kdyby tu nebyly také nějaké ty hádanky a puzzle. Heleďte. Já mám puzzly rád. Baví mě nad nimi přemýšlet, přičemž po návodu sahám pouze v případě naprosté bezradnosti. Ty puzzly ale musí mít nějakou dobrou logiku, nebaví mě příliš styl hraní "budu zkoušet různé kombinace, dokud se něco nestane". Tudíž třeba puzzle v pražském kostele a kuchtění cukroví pro fotra Victorie nebyly úplně zábavné, protože postrádaly nějakou pořádnou logiku. Puzzly mi zde fakt k srdci nepřirostly, mnohem víc mě bavilo uvažování nad kombinacemi různých předmětů v interakci s prostředím, atd. Jo, a z paklíčové sekvence jsem měl jednu dobu chuť to celé jednou provždy skoncovat a prostě si podřezat žíly. Pokud někomu přišlo frustrující paklíčování v Oblivionu , mohla by ho z paklíčování ve Still Life klepnout pepka.

Konec mě samozřejmě zklamal, protože jsem s napětím očekával, kdo se vyjeví být oním maskovaným vrahounem, sám jsem si i dělal seznam podezřelých. Hra skončí stylem, díky kterému po divákovi jasně pomrkává, aby si následně sehnal druhý díl. Ale jelikož je dvojka citelně hůř hodnocená, rozhodl jsem se ji vynechat a jednoduše se podíval na internet, kdo tím vrahem byl. No, vlastně mě to dostalo, protože vrahem byl nakonec ten úplně nejočividnější podezřelý, který byl vlastně až tak očividný, že jsem si říkal, že už jen kvůli tomu to nemůže být on. A vono jo. Nevím, zda za to hře mám tleskat, nebo ji ukázat prostředníček.

Ve výsledku je Still Life vcelku hezkou adventurou, se slušnou atmosférou, několika fakt pěknými lokacemi a dobrým investigativním dějem, která ale postrádá řádnou logiku svých puzzlů, nezaujme svými dialogy a postavami, plus zanechává hráče po většinu doby hraní dost chladným. Užil jsem si to, ale zároveň po tom nebudu vzpomínat s nějakým nadšením.