To si takhle jednou spadnu na mimozemskou planetu, s rozbitou hubou vylezu poklopem, abych se nezakuckal z hořícího čínského vybavení, odhrnu párek létajících rejnoků a ... užiju si jednu z nejvíce pohlcujících her, které jsem za posledních 5 let hrál.

Když jsem začal mít sucho v krku a vypil si posledních pár flašek Poděbradky, došlo mi, že asi nastanou krušnější časy. Kolem sice vody spousta, ale akorát tak slaná na špagety a stopro bych z toho jen dostal hnačku. Nu, zakousnu se do ryby, co vypadá jako měch pro cyklisty a jedeme dál. Soudě podle okolí a té hořící lodi jsme asi na Hawai nedoletěli. Tak kam jsem to ksakru takhle snožmo zapíchnul?

Tak na to bude potřeba postupně přijít. A co vám budu povídat, i když je příběh Subnauticy docela jednoduchý, jeho postupné dávkování a odhalování prostřednictvím hráčova progresu je mistrně poskládané. Ostatně, jak byste mohli přeskočit k podstatné a volně dostupné části hry, která se nachází stovky metrů pod mořem, když začnete polykat andělíčky po třiceti vteřinách?

Když se to tak vezme, i herní mechaniky jsou tuze jednoduché, ale popravdě, v jednoduchosti tkví krása. Celá Subnautica je o craftění všeho možného i nemožného a jediné, co vás limituje, je dostupnost té které suroviny. Celou dobu se to opakuje; najdi, postav si něco odolnější, zkoumej dál. A proč že to je přes tuhle jednoduchost tak extrémně zábavné?

Subnautica je pohlcující. Vcucne vás jako černá díra a dostanete se z ní teprve, když ji dohrajete (ehm, já za 2 dny a 6 hodin čistého času). Ono je totiž něco krucinál fagot strašně přitažlivého na tom, že vězíte uprostřed oceánu, kus od vás hoří loď a vy se snažíte nechcípnout žízní nebo hlady. A když teda nechcípnete, začnete se potápět a chcete se potápět čím dál tím hloub...

Až se dostanete na místa, která jsou prodchnuta závanem teroru. Myslím tím nefalšovaný teror, strach z neznámého, kdy vám mozek nonstop říká, že vás něco pozoruje. Předesílám, že podvodní život je ztvárněn naprosto fantasticky, je to prostě vybudovaný ekosystém; jak kdybyste hráli Avatara pod vodou. Ale teprve ta kombinace grafiky a atmosferického soundtracku s vámi zatočí jako Dežo s kolotočem. Čím hlouběji jste, tím bizarnější jsou životní formy. Designéři si dali sakra záležet, aby za vámi v 1000 metrech zůstával proud hnědého inkoustu. Mrk, mrk.

Po chvále musí přijít taky kritika. A ano i tady má své místo. V téhle hře všechno děláte sami. Nevytvoříte si s pomocí bójek mapu? Budete bloudit. Nezapamatujete si, kde číhá nebezpečí? Umřete. Neuděláte si zásoby surovin? Jste odsouzeni k neustálému pachtění. Z toho všeho mi na konci vadilo to pachtění. Za ostatní si můžu jen a jen sám, ale po šedesáté už vám přijde úmorná ta půlhodinová cesta, na které i tentokrát zabloudíte. Přiznám se, že jsem na konci cheatoval, jinak by mi závěr trval ještě o 4 hodiny déle. Jo a suchozemské prostředí by mohlo dostat trochu více péče. Působí oproti hlubinám strašně odfláknutě (vyřeší Subnautica: Below Zero).

Závěrem: kdybych si mohl vymazat paměť a zažít tak znovu fascinaci promyšleným podvodním světem a snahou o přežití, okamžitě to udělám. Ten pocit, když se nad vámi zavře hladina a paprsky světla tak nějak přestanou stačit na osvětlení okolí, ten je neuvěřitelný. Čekání za skálou, než to, co vydává ty ohlušující zvuky, odplave... Jo, tohle je vážně zážitek. Připravte se, že jestli tuhle hru spustíte, nebudete před spaním přemýšlet nad prací, ale nad ideálním plánem vaší základny.

Beze srandy, zahrajte si to!